Dagmar Dánská: Zapomenutá česká princezna

V našem vyprávění se však nejprve musíme vrátit o bezmála jedno tisíciletí zpět, kdy vládu nad českou zemí v rukách pevně třímal obratný diplomat Přemysl Otakar I. Na sklonku 12. století panovaly v říši dost nepřehledné poměry, neboť o titul římského krále se svářely mocné rodiny Štaufů a Welfů. Křivka moci a autority obou zmiňovaných rodů směřovala jednou nahoru, podruhé dolů, a stejně tak se ze strany na stranu přelévala podpora ostatních předních velmožů. Jedním z nejvlivnějších byl právě Přemysl.

Jeho politická strategie jako by přesně kopírovala mocenský graf a Přemyslovec dokonale předvídal, kdy z jednoho tábora bezpečně přeběhnout do druhého. Při neustálé výměně kabátů však musel sáhnout po veškerých dostupných prostředcích, z nichž v zásadě nejúčinněji fungovala sňatková politika. V rozehrané partii se tak jednou z klíčových figurek stala bílá dáma – jeho dcera Markéta.

Zavržená rodina

Markéta pocházela z Přemyslova svazku s Adlétou, dcerou míšeňského markraběte Oty. Sňatek mezi mladým párem však byl uzavřen v době, kdy ještě nic nenaznačovalo, jak slavná budoucnost jejího chotě čeká. Přestože se manželům narodil syn Vratislav, následovaný dalšími třemi dcerami, Přemyslova náklonnost k manželce velmi brzy vyprchala. Napětí mezi rodiči bylo takřka hmatatelné a tísnivá atmosféra jistě neblaze poznamenala dívčino dětství. Mělo však být ještě hůř.

Ctižádostivý a patrně nepříliš empatický Přemysl Otakar si totiž na sklonku 12. století přivedl novou ženu, mladou Konstancii Uherskou. Svůj někdejší svazek nechal anulovat s poukazem na blízký příbuzenský vztah, a tím pozbyly svého legitimního statutu rovněž jeho děti Vratislav, Markéta, Božislava a nejmladší Hedvika.

Za vyobcovanou Adlétou však stála vlivná rodina a zdálo se, že by Přemysl Otakar mohl za své jednání zaplatit víc, než si představoval. Po době strávené ve vyhnanství se proto zapuzená manželka na nějakou dobu opět vrátila po bok svého chotě. Setrvání na přemyslovském dvoře pro ni a její děti však nebylo vítězstvím. Jak trefně ve svých Obrazech z dějin národa českého poznamenal Vladislav Vančura, dívčina matka si z celého srdce přála, aby „Markéta vyšla z domu pokořování, kde její matka je přinucena se dotýkat poskvrněného lože, z domu, kde mezi přeházenými plášti plášť nejkrásnější jest plášť cizoložnice, z domu, jehož stěnami otřásá loutna jako nesmírné rány, kde bijí do hradeb města již ztraceného“.  

Ona naděje na odchod ze zvrácené rodiny královského trojlístku svitla Markétě v roce 1205, kdy do Čech zavítal vyslanec dánského krále Strange Ebbesön. A jelikož pozdější dánská literatura tématem o přemyslovské princezně nešetřila, objevil se mezi dalšími pověstmi a baladami i popis této návštěvy.

Ó slavný králi český, pozdraven buďtež nám,
pro vaši milou dceru král Valdemar poslal k Vám.
Přijměte vodu a ručník, sedněte za stůl, páni,
poselství vaše známe, buďtež nám uvítáni.
Přinesli vrchcábnici a zlaté kostky spolu,
by s pannou hrál pan Strange a mluvil bez okolku.

Jitřní hvězda

Český panovník Přemysl Otakar prý příliš dlouho neváhal, už kvůli tomu, že dánský král Valdemar byl vítaným spojencem stojícím na správné straně barikády. Mladá Markéta tak posílila, ba spíše vytvořila svazek mezi dánským a českým královstvím, přestože obě země od sebe dělila vzdálenost jak geografická, tak kulturní. Dánsko vůbec představovalo pro český průvod velkou neznámou. Drsná země a její pětatřicetiletý představitel mohli ve snoubence o polovinu mladší vzbuzovat nemalé obavy. Navzdory všemu se však dívka odebrala do Lübecku, kde spojila svůj život s Valdemarem Dánským. Česká princezna si okamžitě naklonila tamní společnost, která ji pro její krásu, jemnocit a dobrotu začala přezdívat jménem Dagmar, „(...) dítko světla, červánků a zoře, / Jitřenka, co plaší světa tmu a hoře“.

Nová dánská královna prý byla v mnoha směrech výjimečná. Přestože ji vyslali s jediným posláním, totiž dostát cílům sňatkové politiky a zajistit spojenectví obou zemí, Markéta Dagmar se zasloužila o mnohem víc. Její cítění se slabšími a chudými spolu s milým a skromným vystupováním jí vysloužily obdiv a lásku tehdejší společnosti, které se odrazily i v pozdější, do velké míry idealizované literatuře.

O skutečném životě dánské královny příliš mnoho nevíme. Jistě se však nejednalo o zamilovanou pohádku i vzhledem k faktu, že Valdemar si po čas svého manželství s přemyslovskou manželkou vydržoval několik milenek, s nimiž dokonce zplodil potomky. Levoboček Knud se později stal vévodou z Revalu, Lollandu a Blekinge, další syn Niels vstoupil do dějin jako hrabě hallandský.

Zdánlivě odsouzeníhodné pletky dánského krále nebyly ničím výjimečným, a tak je patrně přijímala i jeho manželka. Jim navzdory prý stála po boku svého muže nejen v dobách jeho největší slávy, ale i v časech zlých a bolestných.

To anděl byl,
neb kudy se brala,
vždy požehnání rolník měl.
A králi? Zpříjemnila žití.

Svou pozici na dánském trůně navíc upevnila, když na svět přivedla syna Valdemara. Jeho prostřednictvím mohla dánské dějiny ovlivňovat aspoň kapička české krve. Leč nestalo se tak. Mladý Valdemar byl totiž počátkem třicátých let zastřelen nešťastnou náhodou při lovu. Jeho smrtí se tak česká kapitola nenávratně uzavřela.

Synáčka vyřezali z boku

Je až s podivem, jak velkou náklonnost dokázala Dagmar vzbudit ve svém okolí za tak krátký čas, který jí osud nadělil. Zatímco prvorozeného potomka zřejmě přivedla na svět bez větších nesnází, druhý porod se pro Přemyslovnu stal osudným.  

Těžká hodinka přepadla královnu v rezidenci v Ribe. Očekávaný klidný průběh vzal brzy za své a porod se začal komplikovat. Po pár hodinách již bylo jasné, že královna nebude mít dost sil, a její opatrovníci tedy přistoupili ke krajnímu řešení, tedy císařskému řezu. Bolestmi soužená Dagmar ještě toužila naposledy vidět svého manžela. Chtěla mu totiž sdělit své poslední přání, aby se po její smrti v žádném případě neoženil s portugalskou princeznou Berengarií, která prý přinese dánské zemi jen a jen nesnáze. Král Valdemar se však v době porodu nacházel desítky kilometrů daleko, a přestože svého koně cvalem hnal zpět, před komnatami královny ho čekaly jen tragické zprávy.

V ložnici ženy bědují, tam velký pláč a žal,
královna Dagmar skonala,
když Valdemar přijížděl.
A Valdemar, král dánský,
teď do dveří vstoupí prudce,
a malá dobrá Kristina
vztahuje k němu ruce.
Nechť pominou již, králi můj,
přetěžké vaše žaly,
neb z Dagmařina boku vám
synáčka vyřezali.

Dobrá královna Dagmar skonala v bolestech dne 24. května. Vědci se ovšem rozcházejí v názorech na letopočet. Zatímco většina se přiklání k roku 1213, někteří čeští historici posunuli datum jejího úmrtí ještě o jeden rok zpět.

Shrneme-li všechna fakta, strávila Přemyslovna v dánské zemi pouhopouhých osm let. Během nich si však vydobyla takovou pozici, že se v průběhu pozdějších staletí stala často opakovaným námětem dánské literatury. Nutno podotknout, že jí dánští umělci přisoudili takřka nadpozemskou tvář. Za tímto zidealizovaným obrazem skutečná postava poněkud zaniká.

Zdrcený Valdemar nechal milovanou manželku pochovat v chrámu svatého Benedikta v Ringstedu na Sjællandu. V téže hrobce později spočinul sám a manželé se tak po letech opět ocitli bok po boku. Jenže ani druhá strana Valdemarova náhrobku nezůstala prázdná. Král totiž Dagmařino varování nevyslyšel a navzdory jejímu poslednímu přání se s krásnou Berengarií Portugalskou nakonec přece jen oženil. Markéta však měla pravdu. Dánský král si sice novým sňatkem načas pojistil spojenectví s Flandrami, novou královnu však dánský lid nenáviděl pro její krutost. I díky tomu Dagmařina sláva v kontrastu s její nástupkyní ještě o něco vzrostla.

TIP: Princezny na prodej: Na které dvory zamířily mladé Přemyslovny?

V roce 1928 byla v Ringstedu umístěna dvojjazyčná pamětní deska s vyobrazením oblíbené královny a jejích poddaných, jejíž výmluvný popisek upozorňuje na osobnost, kterou Dánové dodnes obdivují, přestože česká strana na dávno zemřelou Přemyslovnu spíše zapomněla.

„Přišla z české země královna Dagmar, přinesla mír všem bez pokoje, svobodu spoutaným a vítězící láskou získala si dánská srdce. Mír, svobodu a lásku ať hlásá její památka vždycky v budoucnu oběma národům.“