Cizincem ve vlastní zemi: Jak si počínal Ferdinand I. v rakouském arcivévodství?

Na jaře roku 1521 se ve falckém Wormsu sešel Říšský sněm, který si jako své hlavní téma vytyčil řešení sporu říšské církevní hierarchie s Martinem Lutherem. Ten se jednání účastnil osobně a v průběhu dubna na nich obhajoval své učení. Jelikož žádnou z jeho kontroverzních pasáží neodvolal, byla nad ním 8. května vynesena říšská klatba. Jaksi v mezičase rokování, které mělo na dlouhou dobu rozhodnout o náboženských poměrech v říši, probíhala rovněž další jednání, která měla přinést majetkové „narovnání“ mezi habsburskými bratry Karlem a Ferdinandem. Směřovala k tomu, aby mohl Ferdinand disponovat určitou majetkovou základnou své příští moci. 28. dubna 1521 byla ve Wormsu v tomto duchu uzavřena mezi oběma Habsburky smlouva.

Není vlády bez peněz

Toho roku čerstvě osmnáctiletý Ferdinand, jenž se měl stát rakouským arcivévodou, do té doby postrádal adekvátní majetkové vybavení potřebné například k tomu, aby se mohl důstojně oženit. Ostatně období, kdy jeden z habsburských bratří disponoval celým majetkem a druhý neměl skoro nic, skončilo až po poměrně dlouhém a tvrdém vyjednávání. Ferdinand při něm získal pět rakouských zemí, kterým začal samostatně vládnout – šlo o Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Štýrsko a Kraňsko.

Jelikož se Ferdinandovi stejně od počátku nedostávalo finančních prostředků, jež nutně potřeboval k reformám svých zemí, Bruselskými dohodami z roku 1522 do jeho rukou přibylo ještě Württembersko, Tyrolsko a takzvané přední Rakousy. O tom všem existovala tajná dohoda, která však směla být publikována až po Karlově císařské korunovaci roku 1530. Oficiálně Ferdinand až do té doby vládl jen jako Karlův zástupce a byl na něm stále finančně závislý.

Pryč se svobodami!

Jaká byla situace v rakouském arcivévodství v těchto zlomových okamžicích? Dlužno říci, že atmosféra nebyla ani jednomu z bratrů příliš nakloněna. Již v roce 1520, kdy v zemi ještě vládl Karel V., došlo k prvním nepokojům. Ty nevyjadřovaly nic jiného než konflikt stavovství a jeho idey decentralizované moci s centralisticky pojatou vládou nad zemí, tak jak tomu byli mladí Habsburkové uvyklí zejména ze Španělska. Nástup Ferdinanda Habsburského se v Rakousích už po prvních vládních krocích jevil jako střet dvou světů: tradičního středoevropského a nového španělsko-nizozemského, jenž nerespektoval tradice ani zvyklosti, pokud odporovaly panovníkovým zájmům.

Opět si musíme připomenout, že myšlenkový svět Maxmiliánových vnuků Karla a Ferdinanda se formoval ve španělsko-nizozemském prostředí. Zde vznikaly hlavní, ba rozhodující koncepty, nutné k dosažení hegemonie v západní a střední Evropě: moderní základy státních financí, koncentrace politické moci u královského dvora a cílevědomost vnitřní i zahraniční politiky.

Oba bratry spojovalo pojetí panovnické moci, která nemá být omezována stavovskými svobodami, a ze svého nepřátelského postoje k dualismu nehodlali jakkoli slevovat. Důraz na vnitřní sílu říše se stal první ze základních podmínek jejich vzestupu, a mnohdy až agresivní důslednost, s jakou realizovali své mocenské záměry, se ukázala jako druhý definující rys habsburské politiky. 

Stavové před soudním stolcem

Způsob, jakým se habsburská politika v pětiletce 1521–1526 ve střední Evropě prosadila, byl vpravdě impozantní. Ferdinand tehdy nesnil, nespekuloval, ale důsledně uplatňoval svou politickou moc. Jeho postup se zásadně lišil od politické linie, kterou na sousedních územích po řadu desetiletí sledovali Jagellonci. Příchod „cizího Španěla“ do Rakous, tehdy mocně zasažených reformací, v tomto nevěstil jak pro stavy, tak pro stoupence nové konfesijní orientace nic dobrého. Nový panovník obklopený španělskými a nizozemskými rádci se okamžitě zaměřil na potírání šířící se reformace. Pro pacifikaci rakouských stavů pak využil starého sporu, který s nimi vedl už jeho děd Maxmilián I., a ostře proti nim zasáhl.  

Hrozí Rakousku válka?

Konflikt se stavy s kořeny táhnoucími se ještě do období vlád Ferdinandova děda Maxmiliána a bratra Karla V. nepředstavoval jediný neuralgický bod, kterému byl arcivévoda vystaven. Od poloviny dvacátých let se začalo mezi jeho rádci šeptem mluvit o strašákovi jménem „selská válka“. Oč v tomto hnutí šlo? Jednalo se o sociální protest, který se z jižního Německa hrozil již od roku 1524 přelít do rakouských zemí. Zjednodušeně řečeno se pod tímto pojmem skrýval konflikt venkova a jeho obyvatel se stavovskou společností (zejména šlechtou), a posléze i s centrální mocí.

Prostředí českých zemí před rokem 1679–1680 žádné podobné či srovnatelné hnutí nepoznalo, a ani v uvedené době nešlo v Čechách o „selskou válku“ v německém slova smyslu. V případě českých protestů se jednalo „jen“ o dlouhý řetěz petic, které poddaní podávali svým vrchnostem či přímo panovníkovi povětšinou mírovým způsobem, přičemž neshořel ani jeden zámek. Na druhé straně jak Tyrolsko či Švýcarsko, tak také mnohé oblasti říše se staly svědky hojných rebelií, povstání a revolt, které nezřídka obsahovaly i násilné prvky.

TIP: Panovník ve vedlejší roli: Proč stál Ferdinand I. ve stínu bratra Karla?

V Tyrolsku hrál v těchto sociálních hnutích roli určitého spouštěče i sám Ferdinand svými vysokými finančními a náboženskými požadavky. Uklidnění přinesl až generální sněm všech rakouských zemí, jenž se sešel v Augsburgu v listopadu roku 1525, na kterém zastánci přísného dodržování linie vymezené Wormským ediktem dočasně svolili ke kompromisnějšímu přístupu. Hrozba celozemské selské války tak byla v podstatě neutralizována, na obzoru se však začalo objevovat nové, zásadnější nebezpečí – Turci. Již se totiž schylovalo k bitvě, která dějiny středoevropského odporu proti cařihradské velmoci poznamená jedním velmi bolestivým fiaskem, možná tím nejbolestivějším.