Císař a víra: Jak Josef II. reformoval církev

Tolerančním patentem z října 1781 umožnil kalvinistům, luteránům a pravoslavným svobodně vyznávat jejich víru. Nebyla to ještě úplná náboženská svoboda a rovnoprávnost, ale jen tolerance k těmto jinověrcům. Svou víru nesměli vyznávat na veřejnosti a omezení platila i pro výstavbu jejich kostelů. Židovský patent z následujícího roku poskytl velkou míru svobody i této opovrhované menšině a umožnil jí zařadit se do společnosti.  

Císař omezil politickou moc katolických biskupů a kněžské semináře podřídil státnímu dohledu. Zakázal náboženská procesí, poutě a církevní obřady na veřejnosti, vše se smělo odehrávat jen uvnitř kostela. Od roku 1782 zrušil desítky klášterů a zkonfiskoval jejich majetek. Některé řády silně zredukoval, jiné zrušil úplně. Ušetřil jen ty, které mohly sloužit jeho reformátorským cílům, tedy kláštery se školskou, vědeckou a pastorační službou a ty, které pečovaly o chudé a nemocné. Žebravé řády a rozjímavé řehole, které trávily život jen v pokání a modlitbách, zrušil úplně.

Přitom byl Josef II. věřící katolík a církvi neupíral právo na výchovu a vzdělávání poddaných. Rozšířil proto pastorační službu tím, že řádové kněží umísťoval na fary, z nichž bylo do té doby mnoho neobsazených. Z konfiskovaného církevního majetku zřídil takzvaný náboženský fond, z kterého měly být financovány právě tyto aktivity. S podporou části reformě naladěného duchovenstva se mu postupně podařilo zlomit vliv vysoké hierarchie, která se reformám bránila zuby nehty. Císařův postoj k církvi nezlomila ani osobní návštěva papeže Pia VI., který přijel zjara 1782 do Vídně, aby Josefa odradil od jeho proticírkevní politiky.