Císař i šlechta: Novinářská satira si brala na paškál především politiku

Přesvědčivě to prokázal lingvista Petr Rákos ve svých esejích Národní povaha naše a těch druhých (Sebeklamy a předsudky jako dějinotvorná síla). Ten také zjistil, že v „provozování“ humoru jsou si leckterá národní kulturní prostředí podobná a dokonce propojená vzájemnou inspirací a přebíráním vzorů. Ostatně v současné globální mediální kultuře to jinak ani není možné. Jedno však platí: předmětem humoru a satiry je vždy konkrétní situace, událost či jev, a proto je logické, že nejvíce humorných a satirických obsahů je spojeno s vývojem a příběhem toho či onoho národa. Můžeme tedy směle tvrdit, že humor je dílčí projev národní sebereflexe. 

„Vítězové nad Rakouskem“

V českých časopisech bylo ještě pár let po první světové válce hojně frekventované heslo „odrakouštění“. Vážné články rozebíraly přítomnost reliktů bývalé monarchie ve společnosti, humor a satira si z nich utahovaly a vedly k jejich odbourání ze státní praxe i z každodennosti. Stála za tím snaha odstřihnout se od bývalého státu, který se podle názoru „vítězů nad Rakouskem“ historicky přežil a který Čechům a jiným malým národům „ubližoval“.

Zobrazení degenerované rakouské šlechty (v čele s císařem), zpuchřelé rakouské byrokracie, vyžilých oficírů a vypelichaných orlů měla potvrzovat legitimitu nového demokratického režimu a nutnost jeho očištění od všeho špatného, co by do něj z monarchistické minulosti mohlo prolnout. Zcela se to nepovedlo, a jak glosoval Jiří Voskovec, Československo si za sebou v lecčems táhlo svou rakouskou vlečku. A někdy to bylo i dobře. 

V tehdejších humoristických a satirických obrazech vidíme vedle principu zkratky, který se prosadil již před válkou, i popisnou, v jádru realistickou kresbu, která více než s abstrahující glosou pracuje s polopatickým příběhem, doplněným i textovým výkladem. Humor a satira prošly od devadesátých let 19. století do počátku dvacátých let 20. století výraznými změnami směřujícími k duchu a stylu moderní evropské kultury. Pro jejich pochopení je dobré přehrát si krátký instruktážní „film“ o vývoji českého časopiseckého humoru a satiry. 

Protagonisté 

Byť se literární i výtvarná satira objevuje v památkách po staletí, je v moderní středoevropské kultuře důležitý především rok 1848, kdy se do médií dostává jako stěžejní náplň tematika politiky a veřejného života. Připomeňme zde exkluzivní a nadčasovou osobnost Karla Havlíčka, v kresbě pak vynikali Karel Purkyně a Hyppolit Soběslav Pinkas. První vytvářel obrazovou složku časopisu Brejle, druhý kreslil od ledna 1849 do Havlíčkovy přílohy Národních novin – Šotka. Potom přišlo několikaleté období Bachova absolutismu, které veřejně publikované satiře nepřálo a tolerovalo nejvýše krotký humor na nepolitická témata. Z tohoto pohledu vzala nuda v Rakousku za své počátkem šedesátých let. 

Již od roku 1858 vycházely Vilímkovy Humoristické listy, do nichž se obnova veřejného politického života promítla v soustavném zveřejňování stále ostřeji pojatých textů i obrázků, jejichž smyslem bylo propagačně podpořit program tehdejších národně liberálních reprezentantů české politiky.

Nebylo snadné v pravidelné periodicitě vydávání naplňovat obsah kvalitními příspěvky. Texty vypomáhali za drobný „žold“ nadšení studenti, kresby tvořil režisér a herec František Karel Kolár. Inspiroval se při tom anglickou, francouzskou a německou kresbou, která pracovala především s deformací hlavy a tváře pro zdůraznění žádoucích rysů vypovídajících o roli zobrazovaného aktéra. Kolár dlouho držel standard české časopisecké karikatury. Na konci sedmdesátých let pak místo dvorního ilustrátora Humoristických listů převzal Karel Krejčík, jenž po dvacetiletí náležel k českým autorským dominantám.

Mezinárodní sdílení

Rozvoj obrazové satiry do konce Rakouska-Uherska záležel především na uměleckých osobnostech výrazných jednotlivců. Na některé z nich navazovala satira a karikatura poválečná. Zčásti se někteří autoři přehoupli svým aktivním tvůrčím věkem i do období meziválečného. 

K těmto stěžejním tvůrcům řadíme v oblasti kresby Mikoláše Alše, Luďka Marolda, Viktora Olivu, Emila Holárka a zejména už skutečně moderní tvůrce, jejichž význam přesahoval hranice českých zemí: Františka Gellnera, Václava Hradeckého, Františka Kupku, Zdeňka Kratochvíla, Josefa Ladu, Karla Stroffa, Vratislava Hugo Brunnera, Josefa Čapka…

Obecně je pro časopiseckou satiru příznačné, že její modernizační rozvoj nesou především levicově orientované socialistické časopisy, dále časopisy orientované pokrokářsky a anarchisticky. To byla po roce 1900 brněnská Rašple a Šibeničky, pražský Petrklíč, Kopřivy a Karikatury, v přelomu mezi Rakouskem a Československem Nebojsa.

V těchto titulech, samozřejmě včetně nejstarší linie zosobněné Humoristickými listy, se zřetelně projevuje vliv mezinárodního sdílení a přebírání vzorů satirické a karikaturistické moderny. Totéž se ovšem děje v tvorbě německé, rakouské, polské, maďarské, jihoslovanské.

TIP: Přes rychlé stroje k bulvárům: Dějiny žurnalistiky

Za všechny cizojazyčné vzory, které u nás podnítily „pokrokovou“ kresebnou a myšlenkovou recepci, jmenujme průlomově avantgardní mnichovský časopis Simplicissimus. Výčet českých titulů a autorů podílejících se před první světovou válkou na vzedmutí kvality i kvantity satirické reflexe a sebereflexe evropských národních společností byl by zajisté mnohem širší a obsažnější.