Cesta do Canossy: Papež nechal císaře Jindřicha IV. čekat tři dny před branami

Brzy po svém nástupu do úřadu svolal Řehoř VII. důležitou synodu, což byl sněm biskupů a dalších prelátů. Synoda pod výrazným papežovým vlivem rozhodla, že všichni nižší i vyšší církevní hodnostáři, kteří svůj úřad získali za peníze anebo jsou ženatí, ho musí bez prodlení opustit. Papež vyzval římského krále Jindřicha IV., aby překontroloval situaci ve svých zemích a zjednal spravedlnost. Král slíbil, co papež chtěl, ovšem k činu se stále neměl. Doma mu vyrostla silná opozice, jelikož „nemravného“ kléru měl ve své říši dost a dost.

Neposlušní duchovní se pochopitelně bránili. Nechtěli se stát obětí jakýchsi reformních prověrek. Papežův hněv se zpočátku obrátil pouze proti královým rádcům, které exkomunikoval. Sám Jindřich byl tehdy ještě mladý, sotva přesáhl dvacítku, Řehoř tedy viděl vinu v těch, kteří nezkušenému mladíkovi dávali špatné rady.

Počátky sporu

Pak ovšem došlo k hlavnímu střetu kvůli obsazení lombardského arcibiskupství v Miláně. Lombardie byla veledůležitou oblastí pro papeže i krále. Nebylo zdaleka lhostejné, kdo dosedne na tamní arcibiskupský stolec. V zájmu obou potentátů bylo protlačit do Milána vhodného kandidáta, který bude podporovat jejich politiku a zajistí jim vliv v této oblasti.

Jindřich neváhal a sám jmenoval nového arcibiskupa. Tomuto aktu dosazení církevního hodnostáře do úřadu se říká investitura. Arcibiskup byl tedy nastolen neboli investován bez papežova vědomí a svolení, což nemohl brát na lehkou váhu. Pohrozil Jindřichovi osvědčenou církevní zbraní – exkomunikací. Král, který nehodlal čekat, až Řehoř svou hrozbu splní, raději hned svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří papeže prohlásili za sesazeného z římského stolce. 

Vzpoura německých knížat

Papež neváhal a ihned vladaři odpověděl dopisem, v němž ho prohlásil za sesazeného. Němečtí církevní hodnostáři, kteří předtím papeže sesadili, se takového ostrého vystoupení zalekli. Vytušili, že začíná jít do tuhého, a jeden po druhém krále pomalu opouštěli.

Německá šlechta, která se po celou dobu Jindřichovy vlády bouřila, s uspokojením pochopila, že se panovník ocitl v úzkých. Papežova výzva k Jindřichovým poddaným, které vyvázal z poslušnosti ke králi, jim přišla vhod. Říšská knížata tedy uspořádala říšský sněm, na němž v duchu Řehořových instrukcí krále prohlásila za sesazeného, pokud přesně do uplynutí jednoho roku, tedy do 2. února 1077, nevyprosí na papeži s opravdovou kajícností rozhřešení. A tahle možnost nevypadala pravděpodobně.

Spiklenci si spokojeně mnuli ruce, jak elegantně se krále zbavili. Nepočítali však s tím, že Jindřich je pro udržení trůnu ochoten udělat cokoliv. Každopádně se situace kuriózně otočila, už nestál král spojený s „neposlušnými“ duchovními proti papeži, ale naopak papež spojený s „neposlušnými“ šlechtici proti králi.

Pouť do Canossy

Král si uvědomil, v jak ožehavé situaci se kvůli svému nerozvážnému činu ocitl. Rozhodl se tedy, že papeže skutečně odprosí a vydal se na cestu do Itálie. Jihoněmečtí vévodové okamžitě obsadili alpské průsmyky, aby jej zadrželi, ale Jindřichovi se podařilo proklouznout nestřeženou cestou. Necestoval sám, měl s sebou početný doprovod včetně vlastní manželky. Přechod přes Alpy byl přesto vším možným, jen ne příjemnou procházkou horskou krajinou. Přišla totiž zima, napadl sníh a klopýtání závějemi či po zmrzlém ledovém povrchu bylo nesmírně riskantní. Každou chvíli hrozilo nebezpečí pádu do hlubin, z nichž není návratu. Jindřich najal zkušené průvodce znalé místních průsmyků, kteří jeho skupinu naštěstí dokázali přes Alpy v pořádku převést.

Když se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že král je tu. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle se shromáždil dostatek mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců. Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází kajícník či mstitel. Uchýlil se na pevný hrad Canossa, který patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě a vyčkával. 

Král nejprve k papeži vyslal některé své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl a pak prohlásil, že pokud s ním chce král jednat, nechť se dostaví do Augsburgu, kde s ním jeho případ probere a vynese spravedlivý soud podle církevního práva. To však pro nešťastného vladaře nebylo žádné řešení, on potřeboval získat papežovo odpuštění tady a teď, protože konec roční lhůty se kvapně blížil.

Prostřednictvím svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí do Hromnic rozhřešení. Papež se jako pravý křesťan nakonec smiloval a vyřkl tento ortel: král k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu bude odpuštěno. 

TIP: Obávaná inkvizice: Autorita, před kterou se třásla celá Evropa

Takové pokoření žádný vládce římské říše ještě nepodstoupil. Sotva nastal druhý den, Jindřich zbavený královského roucha, v prosté haleně kajícníka, bosý a s prázdným žaludkem (neboť půst byl neodmyslitelnou součástí pravého pokání) již přešlapoval před bránou hradu a čekal na papežovo rozhodnutí. S tím škodolibý Řehoř vůbec nepospíchal a nechal ubohého vladaře mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny, než ho konečně pozval dál k audienci. Při ní mu promluvil do duše a poté mu ono vytoužené rozhřešení konečně udělil.