Československo za španělské chřipky: Jak se bojovalo s virem a kolik lidí zemřelo?

Španělská chřipka řádila ve dvou vlnách mezi roky 1918 a 1920. V dubnu 1918 těžce postihla Itálii a Španělsko, v červnu Velkou Británii a v dalších měsících se šířila do střední Evropy. Jednou z prvních médii zdokumentovanou českou obětí byl v polovině září pětadvacetiletý koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok ze Smíchova, který zemřel na komplikující pneumonii. Koncem října bylo zaznamenáno již okolo tisíce zemřelých.

Již v dubnu 1918 pozoroval MUDr. Ernst Guth, závodní lékař kladenské Poldovky, indicie silné epidemie chřipky. V té době se přirozeně vědělo jen málo o smrtelných případech chřipky na západní frontě a v amerických kempech, kde desetitisíce rekrutů čekali ve stísněném prostoru na své nasazení v Evropě. Na frontách se šířila záhadná nemoc, ale v Praze o tom prakticky nikdo neslyšel, cenzoři vojenské správy takové zprávy v novinách netrpěli. Mezi vojáky venku v zákopech se mluvilo o flanderské horečce, ale i o chřipce z hladu...

Rostoucí obavy

Mezi vojáky se šířily znepokojivé zvěsti, že venku se šíří nebezpečné bacily, možná mor. Koncem května 1918 přinesly noviny zprávu o tom, že onemocněl král Alfons XIII., vládce neutrálního Španělska. Spolu s ním stonaly tisíce Španělů a řeč je i o mrtvých, v Madridu jich v květnu bylo celkem 56.

V Praze měli tou dobou jiné starosti než tuhle „španělskou chřipku“, jak se nemoci brzy začne říkat. Především jak nasytit sebe a vlastní rodinu v tom mokrém a studeném létě roku 1918. V pátém válečném roce panovala v celé monarchii holá nouze a hlodavý hlad, dlouho už se to nedalo vydržet. V červenci a srpnu se chřipka již nedala ututlat, příliš mnoho lidí onemocnělo i v zázemí. Ale začátkem září 1918 české noviny psaly, že chřipka pohasla…

Marný boj lékařů

Není toho moc, co mohli lékaři proti tzv. španělské chřipce dělat. Většina byla přesvědčena o tom, že původcem nemoci je Pfeifferův bacil – ovšem četní čeští lékaři, například Vladislav Švestka, Ivan Honl nebo asistent profesora Hlavy Antonín Spilka, o tom pochybovali. Žádný speciální prostředek proti původci chřipky známý nebyl, ale zkoušelo se jich hodně – urotropin, neosalvarsan či kreosot. MUDr. Jan Šimsa v sanatoriu v Krči propagoval kollargol. Avšak všechny tyto léky proti chřipce nakonec zklamaly. Obzvlášť komplikované léčení nastávalo, když se k chřipce přidal zápal plic, pak bylo třeba udržet pacienty nějak při životě, například prostřednictvím preparátů na srdce jako digitalis, strofantin, kofein, strychnin nebo kafr.

Profesor Wagner z pražské porodnické kliniky pozoroval, jak na vrcholu pandemie zemřelo mnoho těhotných žen a šestinedělek. Doufal, že mladé ženy zachrání injekcemi adrenalinu do svalstva. Profesor Rudolf Jaksch von Wartenhorst, přednosta II. lékařské kliniky pražské německé lékařské fakulty, měl pro toto počínání jen káravá slova – tento hormon byl pro používání v každodenní praxi příliš nebezpečný. Ale již v únoru 1919 začne jedna chemická továrna v Chrástu u Chrudimi vyrábět ampule proti chřipkové pneumonii podle Wagnerovy předlohy. 

Velké většině všech nemocných se nedostalo vůbec žádné pomoci, protože k dispozici bylo příliš málo lékařů i léků. Počet lékařů se v Praze v letech 1915 až 1918 snížil vlivem války ze 792 na pouhých 494. Na mnoha místech, jako tomu bylo v Košířích, připadal jeden lékař na 10 000 pacientů. Chřipce nakonec podlehlo i mnoho doktorů, kupříkladu primář klatovské nemocnice Bohumil Tyll nebo praktický lékař Michael Horníček ze Smíchova.

Lék, ke kterému se upíraly naděje všech, aspirin, nebyl skoro k dostání, obchodníci na černém trhu ho prodávali za horentní sumy. Přitom v případech ohrožujících život tento lék prakticky ničemu nepomohl. A proti strašným bolestem například při pneumonických komplikacích zabíralo mnohem lépe morfium nebo tehdy ještě používaný heroin nebo pantopon, opiový preparát ze Švýcarska.

Podzimní smrtící vlna

Koncem září 1918 se tzv. španělská chřipka vrátila s ohromnou silou ve druhé vlně zpátky. Tentokrát nešlo „jen“ o lehkou letní chřipku s několika málo mrtvými – virus se proměnil, v řadových činžácích měst sténaly stovky umírajících. Epidemie dosáhla vrcholu kolem 10. října. Postiženi byli především mladí mezi 20 a 40 lety. Jednou z obětí se stal Čeněk Klaus, osmadvacetiletý baryton plzeňského městského divadla, jenž podlehl chřipce 27. září. Jeho rakev pak táhli čtyři bělouši kolem dokola městského divadla a z balkónu na jeho průčelí hráli kolegové Klausovu oblíbenou árii z Dvořákova Jakobína. 

Umírání nepolevovalo celé týdny a prodlužoval se též seznam známých jmen – tak třeba obuvnický továrník Hans Budischowsky, který zemřel v Třebíči. Po smrti jej v nádherné měšťanské vile velmi brzy následovaly i jeho žena, vychovatelka a kuchařka. Nebo pražský šachový mistr Bohumil Semerád. Časopis Český svět otisknul na rozloučenou postavení figur jedné z jeho skvělých šachových partií.

Masové hroby

Na hřbitovech po celé zemi se odehrávaly strašidelné výjevy. Den co den sem z nemocnic i soukromých bytů na kárách přiváželi mrtvé, kteří se hromadili v márnicích, a když byly příliš malé, i před nimi. Záhy začaly chybět rakve, a zemřelí tak museli být pochováváni v jednoduchých bednách stlučených ze starých dveří nebo v nouzových rakvích z kartónů. Na Olšanech se hromadily mrtvoly, například 15. října čekalo na své pohřbení 82 mrtvých. Chyběli hrobníci i vozy na přepravu. Pohřební tramvaj přezdívaná Černá Máry linky 152 přivážela na hřbitov každou jízdou ve dvou kupé čtyři rakve. Černě nalakovaná souprava, zdobená stříbrnou barvou a velkým křížem, zůstala ve službě až do července 1919, než byla znovu přestavěna pro potřeby osobní dopravy. 

Na hřbitovy častokrát přicházeli příbuzní s lopatami, kteří si pro své zemřelé přáli soukromý hrob. Ale mnoho mrtvých muselo být pohřbeno do masových hrobů. Vojenské velitelství poslalo na Olšany jako hrobnickou výpomoc nejprve 20 sapérů, po intervenci městské rady tam bylo přiděleno dalších 80 mužů v uniformě. Jen 20. října pracovalo na Olšanských hřbitovech 250 hrobníků. Také například v Liberci se hromadily rakve. Ke všemu neštěstí byl koncem října zakázán provoz městského krematoria, protože nesplňovalo požadavky platných předpisů. Přitom tehdy ve městě umíralo tolik vojáků a civilistů, že museli být do hrobu kladeni ve dvou třech řadách na sebe. 

Dozvuky katastrofy

Až v listopadu 1918 začala smrtící podzimní vlna ztrácet na razanci, avšak umírání pokračovalo i přes Vánoce a pak – v lednu a únoru – chřipka napřáhla k dalšímu úderu. Této třetí vlně padl za oběť například i sochař Franz Metzner z Všerub, kterého chřipka dostihla v Berlíně. V Praze zemřel ve věku 36 let herec Národního divadla Antonín Čepela.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Chřipka se vrátila ještě jednou, po čtvrté. V roce 1920 zuřila influenza dokonce ještě hůř než v předchozím roce. K mrtvým této poslední vlny patřil například malíř Jan Autengruber z Pacova, který zemřel 20. července 1920 ve vinohradské nemocnici ve věku 33 let. Až do poloviny dvacátých let zůstala chřipková aktivita v českých zemích vysoká, potom se pandemie konečně rozplynula v obvyklé sezónní chřipce.