Češi kontra Ferdinand: Stavovský odboj 1547 (2.)

Na shromaždiště u Litoměřic dorazila jen hrstka vojáků, ale zato sem přicestoval celý zástup zemských předáků. Ti projevili zájem všechny události posledních týdnů s panovníkem projednat a se svým jednoznačným záměrem se ani moc netajili. Ferdinandovi nezbylo nic jiného, než platnost svého problematického mandátu odvolat. Tažení po Ferdinandově boku se nakonec účastnilo několik žoldnéřských sborů společně s vojskem malé části šlechty a tří měst – Plzně, Českých Budějovic a Ústí nad Labem. Zároveň však Ferdinand oficiálně uznal jakoukoli pomoc ze strany stavů za dobrovolnou akci jednotlivců.

Proti králi

U Litoměřic se mezi Čechy a Ferdinandem ještě upekl kompromis. V Praze to bylo něco dočista jiného. V únoru 1547 tady zástupci Starého a Nového Města uzavřeli obranný spolek proti králi. Brzy se k němu připojili i někteří šlechtici, kteří se hlásili k pronásledované Jednotě bratrské. To si ovšem nemohl Ferdinand nechat líbit, protože v jeho očích to byl jednoznačný akt vzpoury. Pražané se rozpomněli na všechny křivdy, kterých se na nich panovník dopustil. A jako by nestačili ti vzpurní Češi. Saský kurfiřt porazil v bitvě u Rochlice císařova braniborského spojence. Jeho vojsko vzápětí vstoupilo na české území a obsadilo Jáchymov a Přísečnici.

Ale císař Karel V. postoupil až k Chebu a jeho bratr Ferdinand mu vytáhl naproti. Obě armády se spojily a osud odboje byl rozhodnut. O měsíc později, 24. dubna 1547, byl kurfiřt saský na hlavu poražen v bitvě u Mühlberka a zajat. Vítězný Ferdinand v čele vojska a v doprovodu svých spojenců přijel do Litoměřic, kde přijal zástupce stavů, kteří ho horlivě ujišťovali o své věrnosti, oddanosti a loajálnosti. Perzekuce, které následovaly, postihly všechny účastníky povstání.