„Černá smrt“ Bílé královny: Jak zemřela manželka krále Eduarda IV.

Do hradu Windsor na břehu řeky Temže doprovodila rakev s tělem královny pouhá pětice lidí. Zvony ve věžích hradu se po příjezdu rakve nerozhlaholily, jak bývalo při významných pohřbech zvykem. Královnino tělo v rozporu se zvyklostmi velmi rychle uložili do hrobky, místo aby bylo několik dní vystaveno v kapli. Nekonal se byť jen jediný z obvyklých pohřebních obřadů. Proč tuto významnou ženu „uklidili“ tak spěšně a bez poct, jež jí bezpochyby náležely? Po více než pěti staletích začínají mít historici v této záhadě přece jen jasněji. 

Pozoruhodná dáma

Anglická královna Alžběta Woodvillová nepatřila ve srovnání s dlouhou řadou svých předchůdkyň a následovnic k „šedému průměru“. Skandální byla už rodina, do které se roku 1437 narodila. Jejím otcem byl Richard Woodville, matkou Jacquetta Lucemburská. Zatímco Woodvillové byli spíše movití než urození a nikdy nezaujímali na společenském žebříčku pozdně středověké Anglie významné postavení, Alžbětina matka pocházela z vysoké anglické šlechty. Byla vdovou po vévodovi z Bedfordu, strýci anglického krále Jindřicha VI. Jacquetta se tedy vdala skandálně hluboko pod svou úroveň. 

Její dcera Alžběta už se pod svou úroveň rozhodně nevdávala. Nejprve si vzala rytíře Jana Greye z Groby. Ten bojoval ve válce růží na straně Lancasterů, ale padl a z Alžběty byla ve čtyřiadvaceti vdova se dvěma dětmi. Další Alžbětin manžel měl ještě urozenější titul. Za ženu si ji vzal anglický král Eduard IV. stojící ve válce růží v čele Yorků. Právě sňatkem za krále yorské Bílé růže si Alžběta vysloužila přezdívku Bílá královna. V duchu rodinné tradice vyvolala i Alžbětina svatba s králem skandál.

Tajný sňatek

Eduard IV. se dostal na trůn v roce 1461, když ve válce růží uštědřil Lancasterům v čele s králem Jindřichem VI. citelnou porážku v bitvě u Mortimer's Cross. Eduardova pozice však zůstávala nejistá. Šlechta zachovávala loajalitu poraženému Jindřichovi, nebo koketovala s neutralitou. Pokud se chtěl nový král udržet u moci, potřeboval silné spojence. Doma by je těžko hledal. A tak povolil svému vlivnému přívrženci Richardu Nevilleovi, aby sháněl podporu v zahraničí. 

Neville známý také jako „Králotvůrce“ se činil. Patřil k nejmocnějším a nejbohatším mužům tehdejší Anglie a častokrát to byl právě on, kdo otáčel kormidlem anglické politiky. Eduardovi IV. dojednal podporu francouzského krále Ludvíka XI. Součástí smlouvy o spojenectví byl i sňatek Eduarda buď s Ludvíkovou dcerou Annou, která byla v té době ještě batole, nebo s dvanáctiletou Ludvíkovou švagrovou Bonou Savojskou.

Jenže Eduard IV. byl vyhlášený sukničkář. Vydržoval si početný houf milenek. O dětskou manželku z Francie či ze Savojska zjevně moc nestál. Mnohem víc ho zajímala vdova Alžběta Woodvillová, která se těšila pověsti „nejkrásnější ženy Britských ostrovů“. Eduard se s ní tajně oženil 1. května 1464. Obřadu konaného v domě nevěsty se zúčastnila jen její matka Jacquetta Lucemburská a dvě dvorní dámy. 

Rozkol s Králotvůrcem

Když se Neville dozvěděl, že Eduard nemůže stvrdit spojenectví s francouzským králem dohodnutou svatbou, protože je už ženatý s vdovou s dvěma dětmi, byl vzteky bez sebe. Dosavadní spolupráce krále a Králotvůrce se obratem změnila v otevřené nepřátelství. 

Ztráta Nevilleovy podpory způsobila Eduardovi vážné komplikace. Současníci ani pozdější historici nechápali, proč se král k nerozvážnému sňatku vůbec rozhodl. Mnozí považovali Eduardův svazek s Alžbětou Woodvillovou za důsledek králova milostného vzplanutí. Řada historiků ale považuje tuto akci za pečlivě promyšlený tah, kterým dal Eduard Nevilleovi jasně na srozuměnou, že se nehodlá smířit s rolí poslušné loutky. 

Richard Neville se nejprve spojil s Eduardovým mladším bratrem Jiřím a společně se pokusili Eduarda svrhnout. Neuspěli. Nato se Neville obrátil k francouzskému králi Ludvíkovi XI. a s jeho pomocí zorganizoval invazi do Anglie. Králotvůrce se spojil i s Lancastery a se svrženým králem Jindřichem VI. Eduard rychle zjistil, že proti této koalici nemá šanci, a vyklidil pole. Neville tak v říjnu roku 1470 vrátil vládu nad Ang­lií Jindřichovi VI. 

Zpátky na trůn

Mohlo se zdát, že Králotvůrci jeho tah vyšel. Eduard uprchl do Burgund, kde byla jeho sestra provdána za tamějšího vévodu Karla Smělého. Karel se do podpory svého švagra dvakrát nehrnul. Naštěstí pro Eduarda trpěl Jindřich VI. vážnými psychickými problémy. Brzy místo něj vládl Neville. Ten ve snaze zasadit Eduardovi poslední ránu vyhlásil Burgundsku válku a donutil tím Karla Smělého k akci. Karel postavil armádu a Eduard se s ní v březnu roku 1471 vylodil v Anglii. 

Nejprve se usmířil s bratrem Jiřím a pak 14. dubna 1471 na hlavu porazil Nevilleovu armádu v bitvě u Barnetu. Eduard slavil dokonalý comeback. Neville u Barnetu zahynul, Jindřich VI. padl do zajetí a v žaláři londýnského Toweru záhy zemřel. Návratu na trůn si tento psychicky labilní král užíval necelý půlrok.

Skromný pohřeb

Alžběta Woodvillová sehrála v těchto bouřlivých historických událostech roli, která tak trochu připomíná příběh Heleny Trójské. To kvůli ní se Neville obrátil k Eduardovi IV. zády a zosnoval králův pád. Kvůli Alžbětě řinčely zbraně na bitevních polích a umíral výkvět země.

Když Eduard IV. v roce 1483 za nepříliš jasných okolností zemřel ve věku pouhých jednačtyřiceti let, uchýlila se vdova do kláštera v Bermondsey, kde žila až do své smrti v roce 1492. Královského manžela tak přežila o devět let.

Nenápadný pohřeb býval připisován létům, která Alžběta na sklonku života prožila v klášteře. Údajně si přála obřad „bez pompy a vysokých výdajů“. Byla by však chyba představovat si Alžbětu jako nějakou domácí puťku. Byla to cílevědomá žena, která nejen věděla, co chce, ale také toho uměla dosáhnout. 

Výrazně zasahovala do dění v Anglii. Mistrovsky například dohodla své dceři Alžbětě z Yorku sňatek s Jindřichem VII. Tudorem. Toto manželství spojilo rody Yorků a Lancasterů bojující déle než tři desetiletí o nadvládu na Anglii ve válce růží. Na znamení smíru si poté dali Tudorové do znaku červeno-bílou růži kombinující bílou růži Yorků a červenou růží Lancasterů.

Záhada objasněna

Britský historik Euan Roger narazil nedávno v anglickém Národním archivu na dopis, který nabízí zcela nové a podstatně přesvědčivější vysvětlení Alžbětina překotného pohřbu. V listu benátského vyslance v Londýně Andrey Badoera se píše: „Královna vdova, matka krále Eduarda, zemřela na mor, a to krále znepokojuje.“

Dopis z roku 1511 může za „krále“ zmiňovat jen Alžbětina vnuka Jindřicha VIII. „Králem Eduardem“, pak může být jen Eduard V. – syn Eduarda IV. a Alžběty Woodvillové. Eduard V. vládl od smrti svého otce pouhé dva měsíce. Pak ho jeho strýc Richard III. prohlásil za nelegitimního dědice a i s mladším bratrem jej nechal uvěznit v kobce Toweru. Tam také byli oba bratři jako Richardovi nebezpeční konkurenti zřejmě ještě v roce 1483 popraveni. 

Z listu benátského vyslance tak Euan Roger vyvozuje, že královnou vdovou, jež zemřela na mor, byla bezpochyby Alžběta Woodvillová. Skeptici mohou namítat, proč píše Andrea Badoer v souvislosti s králem Jindřichem VIII. a jeho „znepokojením“ o události staré skoro dvě desetiletí. Vysvětlení nabízí Euan Roger ve své studii publikované ve vědeckém časopise Social History of Medicine.

Fobie z nemocí

Králi Jindřichovi VIII. bylo v roce 1511 teprve dvacet let a překypoval silami i elánem. Neměl ale dědice a trápil se představou, co by se stalo, kdyby náhle zemřel. Trpěl chorobným strachem z nákaz, které jej mohly ze dne na den poslat na onen svět. 

Trvalo ještě dvacet let, než si Jindřich VIII. zařídil rozvod s Kateřinou Aragonskou, aby si mohl vzít výrazně mladší Annu Boleynovou. S tou mu kynula podstatně vyšší šance na narození mužského dědice. Strach ze smrti v důsledku nákazy ho však po celou tu dobu neopouštěl. Byl jím doslova posedlý. Před pravidelnými letními epidemie­mi postihujícími Londýn prchal na venkovská sídla, která ve strachu z nákazy rychle střídal.

TIP: Mladý vlk z Yorku: Eduard IV. zůstal ve válkách růží neporažen

Podle Euana Rogera nereferuje Andrea Badoer v dopise o aktuální události, ale spíše podává vysvětlení duševního rozpoložení Jindřicha VIII. Epidemií se Jindřich přímo děsil. Z dopisu Andrey Badoera vyplývá, že na Jindřichově fóbii mohlo mít podíl i úmrtí jeho babičky na mor. Král narozený v roce 1491 si tuhle událost jistě nepamatoval, ale zprávy o tom, jaký děs vyvolal úder choroby do řad královské rodiny, jistě slýchal jako dítě.