Čekání na lásku: Ferdinand Peroutka opouštěl v roce 1948 zemi i milovanou ženu
Ferdinanda Peroutku lze považovat ze nejvýraznější osobnost československé žurnalistiky prvorepublikové, poválečné i posléze té exilové. Mnozí se proto ptali, proč se tento velký novinář po své emigraci okamžitě nechopil pera a brilantními články nezačal tvrdě cupovat nastupující Gottwaldův režim…
Dobrovolně do vězení?
V únoru 1948 Peroutka pochopil, že svobodné Československo je definitivně minulostí. Komunisty jeho otevřené články dráždily a dalo se očekávat, že nepohodlného publicistu brzy uvězní. Rozhodl se proto k útěku. Odjet měl spolu s vážně nemocnou manželkou Marií a skupinkou blízkých přátel, kam patřila i mladičká sekretářka Slávka, s níž udržoval poměr. Připomeňme, že Peroutka byl již jednou ženatý s Marií Bienenfeldovou, s níž měl dceru Evu. Rozvedli se však již koncem dvacátých let.
S Marií Hůlkovou se oženil v roce 1932. Svazek však nepatřil k nejšťastnějším, komplikovala jej manželčina táhlá, stále se zhoršující choroba. Od citového strádání Peroutkovi po válce pomohla právě o sedmadvacet let mladší Jaroslava Fenclová, kamarádka jeho dcery Evy. Utvořilo se mezi nimi hluboké pouto, odmítal se však rozvést.
Útěk ve dvou skupinách
Peroutka s manželkou a dalšími lidmi přijeli 29. dubna 1948 do Klatov ukryti ve stěhovacím voze. Odtamtud jeli dalším vozem až k hranicím, kde smluvený převaděč dostal v noci část výpravy skrz šumavské hvozdy do Německa. Následujícího dne měl na druhou stranu přejít i zbytek, včetně Slávky. Namísto svobodného světa však dívka skončila ve spárech vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Peroutku krach akce zdrtil.
Chystal se zapojit do aktivit formujícího se protikomunistického odboje a s vervou sobě vlastnit plnit stránky zahraničních tiskovin kousavými příspěvky. Někteří potvrzovali, že churavějící prezident Edvard Beneš při důvěrných hovorech s přáteli v Sezimově Ústí zmiňoval Peroutku jako možného vůdce exilu. Cenil si jeho analytického myšlení, objektivity a nadstranickosti. Že neměl zkušenosti z politických funkcí? To nepředstavovalo překážku, naopak spíše značnou výhodu při jednání s pletichařícími politiky. Zadržení Slávky nicméně vše zhatilo. Peroutka z Německa odcestoval do Londýna, stáhl se do naprosté izolace a ztratil jakoukoliv chuť do života.
Na konci sil
Týdny ubíhaly a deprese prohlubovaly. V zoufalém dopise z 12. července 1948 se blízkému příteli Karlu Steinbachovi vyznal z nejniternějších citů: „Povím Ti jasně mou situaci. Slávku chytli při přechodu. Že tu není, mne skoro zničilo. Ty víš, že si obyčejně nestěžuji a nemluvím o svých osobních věcech. Ale chci, abys věděl celou pravdu. Neprožil jsem ještě v životě tak strašnou dobu, jako byly ty dva měsíce a věř mi, že jsem úplně na konci svých sil a nevím, jestli se z toho ještě dostanu.
Kadelíčku, už jsem v životě všelicos prožil: přišli Němci a zavřeli mne na šest let, pak půldruhého roku boje s komunisty, v únoru jsem viděl, jak je zničeno celé dílo mého života, jak jsem třicet let pracoval nadarmo. Nikdy jsem o tom nevzdechl ani slovem. Teď poprvé cítím, že bych měl právo na trochu osobního štěstí a to mi bylo tak krutě vzato. Slávka byla pro mne můj celý osobní a soukromý život, a teď mi nezbývá vůbec nic. Jsem vyhořelý, nic mne nezajímá, pochybuji, že ještě budu moci pracovat, a myslím, že se utrápím a zahynu. Není v tom slovo přehánění. Nemohu myslet na nic jiného než na Slávku. Snad je to nějaká nervová choroba. Ještě jsem nedostal v životě takovou ránu. Nestojím o život bez Slávky, žiji jen v úzkosti o ni.
Ale Ty mne asi nepochopíš. Byla mi všechno, co jsem ještě od života čekat. Teď bude udělán poslední pokus, aby se dostala ven. A já kolísám mezi strachem, že nepřijde, a strachem, že přijde. Prostě jestliže přijde, vůbec nevím, jestli ji dostanu k sobě, ať bych byl v Anglii nebo v Americe. A tak mi asi nezbude nic než se vrátit za ní do Německa, protože ji nemohu nechat samotnou v tom strašném prostředí. Budu tam živořit s ní.“
TIP: Tajemný konec pronásledovaného spisovatele: Musel Karel Čapek zemřít?
V tklivém líčení vnitřního rozpoložení Peroutka pokračoval dopisem témuž adresátovi také 21. července 1948: „Někdy si myslím, že je se mnou konec a že jako Československo zaplatilo rok 38 Karlem Čapkem, tak 48 zaplatí mnou. Ty víš, že nejsem hypochondr a že mne ještě nikdy nenapadlo takhle mluvit, ale tentokrát se bojím, že je to pravda. Nebudu Ti vypisovat svůj stav, ale cítím jasně, že hluboko ve mně něco hlodá a že mne to už narušilo. Přitom se to stále horší, místo aby se to lepšilo, ač tady žiju v nejpříznivějších podmínkách. Je-li to úplné nervové zhroucení, je-li to srdce, nevím. Od chvíle, kdy jsem ztratil Slávku, neměl jsem ještě normální chvilku bez bolesti.
Kadelíku, já jsem velký podvodník. Všichni se tady na mne upínají s velkými nadějemi, Češi i Angličani, dostávám spoustu nabídek k práci, kde který časopis si u mne zajišťuje články. Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace. A mne to všechno přitom ani nezajímá a nikdo neví, že jsem úplně neschopen. Měl jsem napsat článek pro News Chronicle, osm set slov. V Praze by mi to bylo trvalo hodinu. Víš, že jsem nad tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu? Z toho vidíš, jak to se mnou je, jaký jsem to pěkný vůdce…“
Zhořklý národ
Ani o další měsíc později Peroutkovi nebylo lépe. Když píše Steinbachovi 24. srpna 1948, stále ještě se nic nepohnulo. „Stydím se, že způsobuji tolik komplikací, že Tě obtěžuji svými citovými výlevy, ale komu to mám říci? Ty jsi jediný, kdo zná nás oba a kdo ví, co v tom je. To víš, že bych se rád choval jinak, ale nemohu. Nezapomínej na mých posledních deset let, nebyl to žert a možná, že se teď ve mně vybíjejí následky celé té doby. Ve Slávce se mně nějak ztělesnil celý život, cítím to jako strašnou nepřirozenost, že máme být od sebe odtrženi, všechny zákony mé povahy volají po ní, bez ní bych měl život navždy zmrzačený, a ten já žít neumím.
Národ. Dostávám výzvy a vzkazy ze všech stran, ale já chci jednou také trochu osobního štěstí, mimo jiné také proto, abych pro ten národ mohl pracovat. Napsal jsem Ti už posledně že takhle nemohu, protože jsem vnitřně absorbován svým zápasem. Já se teď přemůžu, protože musím. Musím pracovat, abych mohl Slávku uživit, kdyby přišla, ale nevím, zač to bude stát.
Ostatně mi ten národ trošku hořkne v ústech. Víš, že když jsem byl v koncentráku, byl jsem snad jediný, kdo nikdy od nikoho mimo rodiny nedostal balík. To se teď trochu opakuje. Nemysli, že někdo ještě projevil trochu zájmu, jak a z čeho žiju. Kdyby bylo na nich, byl bych už mohl umřít hlady. Mnozí toho tolik naslibovali, když mne přemlouvali, abych odešel z Prahy, a z toho všeho není nic. Já vím, jestli to jednou zase vyhraju, pak se zase všichni přiženou a budou slibovat, protože budou vědět, že už to nepotřebuju, jako vždycky.
Odporná komedie. Byl bych teď potřeboval trochu volného času, abych mohl v klidu napsat knihu, kterou je potřeba napsat a abych mohl důstojně žít. Ale to ti říkám, jestliže se jednou všechno urovná, Slávka přijde a já zase budu moci pracovat a zase se dostanu nahoru, pak nikoho z toho národa venku nechci vidět a každého vykopnu. Můj národ, to jsou ti trpící doma.“
Čekání u konce
Na svou životní lásku musel Peroutka plný zoufalství čekat až do října 1948, kdy se konečně setkali v Londýně. Slávka mezitím strávila neméně tíživé měsíce v Československu pod neustálou kontrolou Státní bezpečnosti. Až díky lsti a fingovanému sňatku s britským občanem se jí podařilo získat povolení k vycestování. Konečně se zase shledali, i když komplikace nekončily. Manželka tropila žárlivé scény a emigrantská komunita si škodolibě šuškala o skandálu.
TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo
V roce 1950 odcestoval Peroutka se Slávkou do USA, kde zanedlouho stanul v čele československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Marie Peroutková zemřela o tři roky později. Teprve poté mohl novinář pojmout osudovou ženu za choť. Strávili spolu spokojeně další tři desetiletí v New Yorku, obklopeni přáteli. Pořídili si i fenku pudla Pixie, zřejmě nejpopulárnějšího čtyřnohého mazlíčka československého exilu.
Poslední léta Peroutka upadal do depresí. Zemřel na rakovinu plic 20. dubna 1978. Slávka se po sametové revoluci vrátila do Čech, nechala převézt manželovy ostatky na Vyšehrad a osobní archiv včetně zajímavých dopisů s detaily jejich vztahu věnovala Památníku národního písemnictví. Její životní pouť skončila 13. srpna 2017.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
archiv autora, se souhlasem Martin Nekola