Čas radosti a veselosti: Jak se slavily Vánoce na českém venkově?

Štědrý den, který je i dnem památky biblických prarodičů Adama a Evy, byl v tradičním lidovém prostředí až donedávna vnímán jako polosvátek. Jeho denní část probíhala ve znamení příprav ke svátkům a k večerní hostině. Říkalo se „štědrý na práci, na postění po celý den“. Tyto práce zahrnovaly úklid domu, pečení a vaření, mytí všech členů rodiny či péči o domácí zvířata.

V oblastech s rozvinutou tradicí betléma se navíc dokončovalo postavení celého souboru. Hranici mezi pracovním a svátečním představovalo zasednutí rodiny ke štědrovečernímu stolu po zasvitnutí první hvězdy. Tehdy nastal svatvečer, vigilie svátku Božího narození. 

Bohatá tabule

Štědrovečerní stůl platil za požehnaný. Hojnost, umocněná posvátným časem vigilie svátku, iniciovala dobrý vstup do nového roku. Proto se na tabuli dávalo od všeho, co se urodilo na poli i v sadu. Východomoravským obyčejem bylo rozprostření obilných klasů po stole, který se poté pokryl plachtou, na niž se kladl čerstvě upečený chléb, koláče a plodiny z úrody. Stůl pokrytý obilím symbolizoval úrodné pole a hojnost, jež se měla přenést do příštího roku. 

K rozšířeným zvykům patřilo rovněž kladení mince pod ubrus nebo pod talíř, aby se rodiny drželo bohatství. Dělo se tak již v době středověkého spisovatele Jana z Holešova: „Ne však proto, aby je rozdělili chudým, jak to má být a jak to dělali staří poctivci, ale aby měli štěstí na peníze.“

Také rituální obepnutí stolu řetězem, které na východní Moravě přetrvalo až do pozdního 20. století, je starého původu. Řetěz se pojil s představou ochranného magického kruhu, jenž má udržet všechna pozitiva pohromadě: aby všichni sedávali u stolu nasycení a v lásce po celý rok, aby se dobytek držel ve dvoře, nebyl zcizen zlodějem či rozsápán divokou zvěří. Síla a pevnost železa se promítla do zvyku pokládat nohy na sekeru pod stolem, aby nebolely.

Hojnost jídla na stole, druh jídel a chody večeře v počtu tří, sedmi, devíti i dvanácti, symbolizovaly blahobyt. Na prvním místě se nacházely potraviny, které představovaly jakousi koncentraci veškerého snažení zemědělce. Vztahovaly se k obilnářství a byly mezi nimi pokrmy z mouky a druhy pečiva, od oplatků k chlebu, vánočkám, koláčům i těstovinám. Druhá skupina pokrmů symbolizovala plodnost. Jednalo se o jídla ze semen, kaše a polévky z jáhel, pohanky, luštěnin. Třetí skupinu tvořily symboly bohatství, jako med, ořechy a houby, spojené s představou rychlého růstu. Do poslední skupiny náležely rostliny přinášející zdar, tedy česnek, petržel nebo šípky.

Některým jídlům byla připisována magická síla. Například délka nudlí z žitné mouky měla působit na délku žitných klasů, jak se věřilo na Valašsku nebo v Čechách v okolí Nepomuku. Surovinová složka, kypění a nabývání při vaření učinily symbol plodnosti z kaše, zejména ve spojení s medem.

Štědrovky a kapři

Tradiční velké pečivo, které nazýváme vánočka, má řadu lidových pojmenování, jako houska, štědrovka, štědrovnice, pletenice, štrycla nebo calta. Ale nešlo vždy o pletenou housku, někdy měla i formu nepletené podlouhlé šišky. Vánočky jsou připomínány v 17. a 18. století jako dary panovníkovi, vrchnostem, kněžím a městským úředníkům. Dávali je také pekaři svým zákazníkům. Starým druhem pečiva byly oplatky z litého těsta, které se pečou na otevřeném ohni v kovových kleštích, oplatečnicích. Oplatkami se začínala štědrovečerní hostina, otec rodiny a hospodář je rozdával přítomným u stolu. Pomazávaly se medem, dával se na ně česnek a šípek, plody, jimž se připisovaly posilující účinky; s petrželovou natí se podávaly dobytku. 

Ve štědrovečerním rybím pokrmu se konzervuje starý předpis adventního půstu, tedy zdržení se jídel ze zvířat s výjimkou vodních živočichů. V období rozkvětu rybníkářství v 16. století byly ryby rozšířené i mezi méně majetnými lidmi, ale s jeho pozdějším úpadkem se jejich dostupnost snížila a staly se jídlem zámožných rodin. Měšťané tak mohli večeřet například rybí polévku, kapra na černo, štiku na modro, smaženého kapra a sekané hlemýždě. Přes všeobecné přijetí smaženého kapra a bramborového salátu jako hlavního chodu štědrovečerního jídelníčku nezanikly některé staré pokrmy, jako hubník či kuba, kapr na modro či ovocná omáčka muzika.

Tajemný svátek

V národopisné literatuře je zaznamenáno mnoho věštících rituálů, vykonávaných s použitím různých předmětů, plachty ze štědrovečerní tabule či uzlíčku s jídly, pomocí plodů, jimž lidová víra přisuzovala zvláštní sílu (cibule, jablko, ořech), nebo magie slova, tedy zvláštní průpovědi. Jedná se vesměs o jevy velmi staré, proti nimž byly namířeny už raně středověké církevní zápovědi. Něco z nich přetrvalo jako hra a zábava.

Širokou oblast výskytu mají věštby spjaté s jablkem a ořechy. Kdo našel v rozkrojeném jablku v jádrech křížek, měl se obávat brzké smrti, komu zůstala jádra neporušena a měla tvar hvězdy, bude po celý rok zdravý. „Někteří krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré či zlé věci“, píše Jan z Holešova. 

Rozšířenou praktikou bylo naslouchání – věštění z akustických vjemů. Třesení plotem například vyvolalo štěkání psa. Z které strany se ozve, z té přijde ženich. Z náhodně vytaženého polínka zase zjišťovala dívka budoucího partnera: když vezme rovné, dostane pěkného muže, když křivé, muže chromého nebo hrbatého. Ke známým úkonům patří „čtení“ z obrazů, jež vytvářely kapky roztaveného vosku stékané do vody.

Obecně platilo, že pokud někdo ze stolovníků při štědrovečerní večeři nevrhal stín na stěnu, či se jeho stín zobrazoval bez hlavy, byly dny jeho života zkráceny. Věštění z lidského stínu nebo z naslouchání je uváděno v Homilii de sacrilegiis, v souboru církevních zápovědí pověrečného, pohanského jednání z 8. století.

Ježíškova nadílka

V pojmenování vigilie Božího narození zní pojem štědrý, tedy hojný, přející. Štědrost je v daru. V tradiční lidové kultuře se vánoční obdarování odehrává v širokém okruhu lidí a bývá spjato s obchůzkou. Ve vánočním čase si dary vyměňovali sousedé a přátelé, obdarováni byli dětští koledníci za dar vyřčených přání v písních, čeleď na statku, obecní služebníci, žebráci. V době Jana z Holešova si lidé posílali vzájemně „příjemné a vybrané věci, a zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami (…). Je také zvyk, že poslové, odevzdávajíce štědrovečerní dárky, vyslovují jména dárců říkajíce: ‚Petr nebo Jan Dlapka posílají vám štědrého večera.‘“. Učený mnich ovšem nelibě nesl, že se lidé obdarovávají i z jiného důvodu, totiž podle přesvědčení, že zle se člověku povede, když ten den nic nedaruje. Darování mělo přinést požehnání dárci podle představy „dar za dar“. 

V lidových vánočních obyčejích známe koledu jako obchůzku, píseň, vinš i dar, odměnu za službu. Koledou bylo nazýváno také ovoce syrové a sušené, jablka a ořechy, které hospodář rozděloval mezi spolustolovníky. Mezi koledující o Štědrém večeru patřili obecní a církevní služebníci, tedy pastýři, kostelníci, hrobníci. Ve městech raného novověku zpívali a koledovali žáci a studenti.

A jak je to se štědrovečerní nadílkou? V našem prostředí se vžila představa dárce Ježíška, o čemž najdeme zmínky už v pramenech 17. a 18. století. Dětem se říkalo, že chodí a naděluje o svaté noci, načež zrána o svátku měly v ošatce ovoce. Představa malého Ježíška jako dárce se v českém prostředí vžila až tak, že Ježíšek znamená i vánoční dárek. Na zdomácnění ježíšovského dárce měla svůj podíl krásná literatura. V Babičce Boženy Němcové je vylíčen obraz Jezulátka, které posílá dárky dětem po andělích a tato představa se zachytila v lidové tradici.

TIP: Příběh vánočního stromu: Kdy se v Čechách objevil poprvé

Když se usadil v naší vánoční tradici ozdobený jehličnan, byl dětmi přijímán jako dar od Ježíška: říkalo se mu Kristův strůmek. Dnes děti Ježíška oslovují, píší mu dopisy s přáním, co by chtěly pod stromkem, a dopisy mají adresu Božího Daru v Čechách. Vánoční dárce Ježíšek je svébytným jevem české lidové kultury a měl by tak být námi všemi uchován.