Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti

Lidé se sbíhají na náměstí. Chtějí si poslechnout sdělení královského hlasatele. „Všichni poddaní Jejího Veličenstva královny Alžběty I. nechť vezmou na vědomí, že hlášení se k římskému katolicismu bude považováno za vlastizradu,“ upozorňuje přítomné muž v královských barvách. Žena krejčího Williama se nechápavě obrátí ke svému muži: „To se máme zase rozkmotřit s papežem? Vždyť královna Marie přece všechny odpůrce svaté církve nechala upálit.“ Její choť se zamračí: „Královna Marie je mrtvá. Teď určuje pravidla její sestra. Kdo se má vyznat v pánech a jejích nařízeních!“ Také ostatní lidé mají v tvářích vepsaných zmatek. Už nevědí, zda mají papeže proklínat, či velebit. Přitom na správném pochopení nařízení vrchnosti závisí jejich život!

Neodpustitelná vzpoura

Jan Fisher, biskup z Rochestru obdrží od papeže Pavla III. kardinálský klobouk. Co je mu to však platné, když sedí ve vězení. To, co papež oceňuje, totiž král Jindřich VIII. nenávidí. Čím si biskup svého panovníka znepřátelil? Nejprve odmítl podepsat zákon, který prohlásil Jindřichovo první manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné. Poté nechtěl přísahat na další zákon, jenž by krále označil za hlavu církve. Takovou troufalost pyšný Jindřich nemůže nechat bez trestu. Vzpurného biskupa odsoudí na smrt. 

A tak 22. červnu roku 1535 končí jeho život pod popravčí sekerou. Nedopřáli mu ani důstojný pohřeb. Biskupovo tělo prý svlékli a až do večera je vystavovali nahé. Pak jej bez obřadu zahrabali na Barkinském hřbitově, hlava duchovního však hnila všem pro výstrahu nabodnutá na kůlu.

Brzy na to ji nahradila hlava další oběti královy zlovůle - Thomase Mora. Autor slavného spisu Utopie, v němž popisuje ideální stát, rovněž odmítl podepsat zákony, kterými si Jindřich VIII. chtěl prosadit svou vůli. Přitom byl královým věrným rádcem, dokonce dosáhl postu lorda kancléře. Před lety navíc vládci pomáhal se spisem proti protestantskému kazateli Martinu Lutherovi. Toto dílo vzbudilo obdiv samotného papeže, který tehdy Jindřichovi udělil titul Obránce víry. Tak proč se panovník nyní se Svatým otcem rozkmotřil? Z nízkých pohnutek nehodných pravého křesťana! Papež odmítl zrušit Jindřichovo manželství, a tak se král rozhodl, že za nejvyššího představitele církve prohlásí sám sebe. 

Copak může zbožný katolík souhlasit s něčím takovým? Ne, to raději zemře! Thomase Mora v jeho neochvějném přesvědčení nezviklala ani návštěva jeho ženy a dcery, které ho prosily, aby přece jen králi odpřísáhl poslušnost. Mistr popravčí měl tedy 6. července 1535 znovu práci. Slavný myslitel prý po sobě zanechal vzkaz, v němž stálo: „Dobrý služebník králův, ale především Boží.“

Na popravišti údajně dokonce zažertoval, když odsunul svůj vous z popravčího špalku a prohlásil: „Ten se žádné zrady nedopustil.“ Fisher i More byli mnohem později prohlášeni za svaté. Stali se však pouze prvními z řady obětí náboženských reforem Tudorovců. Kdo je následoval?

Vzpláli pro víru

Do cely za komentátorem a překladatelem Bible Johnem Rogersem přichází jeden ze soudců. Zapřísahá ho, aby odvolal své bludy. „To, co jsem kázal, zpečetím svou krví,“ odvětí odsouzený muž neústupně. „Ty jsi kacíř!“ rozkřičí se jeho žalobce. „To se ukáže při Posledním soudu,“ klidně opáčí Rogers. „Nebudu se za tebe modlit,“ znechuceně vyhrkne soudce. „Avšak já za tebe ano,“ uzavře řeč stoupenec reformace. Jako kdyby si nic nedělal z toho, že ho čeká poprava. 

A nebude to žádná rychlá smrt. Královna Marie Tudorovna totiž nechává své odpůrce upalovat na hranici. Kdo jsou ti, které tak krutě trestá? Především kazatelé, kteří pomáhali jejímu otci a bratrovi - mladičkému Eduardovi VI. s vytvořením nové církve, známé jako anglikánská. Královna Marie touží napravit strašlivý hřích svých předků a za každou cenu chce vést zemi zpět do náruče papežovy. Každý, kdo se protiví těmto zbožným záměrům, skončí na hranici. Během její vlády strašlivou smrtí upálením zahynuly bezmála tři stovky lidí. Mezi nimi i ti, kteří protestovali proti jejímu sňatku s dědicem španělského trůnu Filipem II. Habsburským.

Budou ostatní poslušnější? Brzy po Rogersovi umře strašlivou smrtí také biskup z Gloucesteru John Hooper. Populární kazatel se zhlédl ve švýcarské reformaci. Přál si, aby byly zjednodušeny církevní obřady a odmítal také zdobená biskupská roucha. Něco takového bylo opět důkazem nepřátelství ke katolické církvi. Proto Hooper následoval svého souvěrce na hranici. Dřevo však bylo mokré, a tak se skoro tři čtvrtě hodiny doslova udil. Prý však trpěl jako pravý mučedník a vyzýval přihlížející, aby se s ním modlili Otčenáš. Byli i další protestanti tak odvážní?

Tři kacíři

Ve stejném vězení skončili během Mariiny vlády také londýnský biskup Nicholas Ridley, biskup z Worcesteru Hugh Latimer a první anglikánský arcibiskup z Canterbury Thomas Cranmer. Z této trojice ležel nejvíce královně v žaludku Cranmer, protože to byl právě on, který prohlásil manželství Jindřicha VIII. s její matkou Kateřinou za neplatné a oddal Mariina otce s Annou Boleynovou. Přesto skončil z trojice provinilců na hranici jako poslední právě Cranmer. Na rozdíl od svých druhů totiž zpočátku podlehl nátlaku a protestantismus odsoudil. 

A jak dopadl Cranmer? Arcibiskup z Canterbury se zřejmě tváří v tvář statečnosti svých druhů cítil zahanben. Svůj výrok o odsouzení protestantismu odvolal, takže se projevil jako nejhorší ze všech kacířů. A na kacířství znala královna Marie jediný lék – upálení! Když nadešla chvíle jeho popravy, Cranmer prý vložil do ohně nejprve pravou ruku. „To ona podepsala prohlášení,“ prohlásil. Zda všichni pronesli výroky, které jsou jim připisovány, však samozřejmě s jistotou nevíme. Mučedníci byli odjakživa skvělý nástroj propagandy.  

Proti radikálům

Lidé jásají. Nenáviděná panovnice, přezdívaná Krvavá Marie, zemřela. Protože nezanechala žádného dědice, střídá ji na trůně její nevlastní sestra Alžběta I. Bude tolerantnější? Zpočátku se zdá, že ano. Alžběta sice hodlá pokračovat v náboženských reformách svého otce a bratra, avšak chce ukázat přívětivou tvář také katolíkům. Pokud jí zachovají věrnost, nemají se čeho obávat. 

Královna buduje církev postavenou na kompromisech. Sice nechce ponechat žádný rozhodující hlas papeži, avšak zachovává některé katolické obřady. V anglikánské církvi si mají přijít na své katolíci i protestanti. Jenže tato polovičatost mnohým vadí. „Je to bezbožná kacířka,“ šeptají si někteří katolíci povzbuzováni papežem. „Její rozchod s Římem není dostatečný,“ míní mnozí stoupenci reformace, kteří si začnou říkat puritáni. Ti si přejí, aby byly veškeré katolické zvyklosti z církve vymýceny.

Panovnice však není zvědavá na žádné radikální kroky. Nespokojenci musí vzít zavděk kompromisem, nebo bude zle! Jenže jak mohou být katoličtí poddaní zároveň loajální královně i papeži, který panovnici vyloučil z církve? Mnozí z nich by raději v čele Anglie viděli její příbuznou, skotskou královnu a věrnou katoličku Marii Stuartovnu.

TIP: Anglickou královnou jsem já: Intriky proti tetičce stály Marii Stuartovnu hlavu

Alžběta brzy pochopí, že stoupenci katolicismu představují politickou hrozbu. S tolerancí je tedy konec! Královna prohlásí římský katolicismus za vlastizradu a během své vlády nechá popravit asi sto osmdesát římských katolíků. Jaký zmatek tyto náboženské veletoče musely nadělat v hlavách prostých lidí! Jednou byli trestáni za to, že se k papeži obrátili zády, jindy za to, že papeže podporovali. Asi bychom se jim příliš nedivili, kdyby měli všech církví po krk!