Bouřlivý život mistra šachu: Alexandr Aljechin vzdoroval válce i revoluci

Alexandr Alexandrovič Aljechin se narodil roku 1892 do moskevské šlechtické rodiny. Příliš štěstí mu to nepřineslo. Otec karbaník prý dokázal prohrát v kasinu milion rublů, matka víc než vlastní potomky milovala alkohol. Děti tak vychovávala hlavně babička... a šachovnice. V rodině hráli téměř všichni, Alexandr se navíc účastnil řady korespondenčních zápasů a s bratrem analyzovali všechny dostupné záznamy partií. Rodina naštěstí jeho talent rozeznala. Dostal nejlepší trenéry a ještě než oslavil patnácté narozeniny, vypěstoval si vlastní výrazný styl hry. Přitažlivě agresivní, jak by řekli šachoví fanoušci. 

Setkání s legendou

Úspěchy se jen hromadily. Vysoko se umístil v Německu, ještě jako gymnazista se stal mistrem Všeruského turnaje amatérů a snadno získal i titul mistra na šampionátu severských zemí ve Stockholmu. Aljechin se v předválečných letech setká i se svým budoucím velikým rivalem Josém Raúlem Capablancou, který pobýval v Rusku na turné. Aljechinova rodina Kubánce pohostila a Capablanca sehrál s mladičkým Sašou partii šachu, v níž ho, samozřejmě, porazil. Bude to jejich první a poslední setkání v přátelském duchu. V roce 1914 se koná v Petrohradu jeden z nejslavnějších turnajů šachové historie. Na něm Aljechin šokoval celý svět nečekaným třetím místem.

Válečné zmatky 

První světová válka zastihla Aljechina s pohodlným náskokem v čele turnaje v Mannheimu. Jenže vypukla válka a klání byla okamžitě ukončena. Když Alexandr spolu s deseti dalšími Rusy odjížděli domů, zadrželi je na jedné ze zastávek němečtí vojáci. Při osobní prohlídce našli šachové partitury, měli jasno: jedná se o špiony a zápisky jsou jejich šifry! Rozzuřený dav šachisty málem zlynčoval a oni okamžitě putovali do vojenského vězení. Zjištění, že se jedná o účastníky mezinárodního turnaje, donutilo německé vojáky couvnout. Přeřadili proto vězně do obyčejného vězení.

Aljechin jej měl poněkud zostřené – to když vyfasoval čtyři dny na samotce za to, že se při povinné procházce usmál na dceru dozorce. Němci však brzy část šachistů propustili. Tedy ty, u kterých bylo jisté, že nenastoupí do nepřátelské ruské armády. To štěstí měl pro svůj vysoký věk Petr Petrovič Saburov, z důvodů „fyzické ochablosti“ mohl odejít i Aljechin a Fedir Parfenovič Bogatyrčuk. Minimálně u Aljechina však víme, že skutečný důvod netkvěl v jeho vrozené srdeční vadě. Rozhodující lékař byl zkrátka zapálený šachista a jeho fanoušek. Aljechin s Bogatyrčukem tak byli odesláni do Švýcarska “na léčení”.

Švýcarsko rychle opustili a vydali se do italského Janova, který se mezitím stal centrem pro Rusy uvízlé kvůli válce v Evropě. Na loď do Ruska čekali několik týdnů, které naplnili jak jinak než hraním šachů. A pak už je čekala „jen“ dlouhá cesta lodí kolem celé Evropy až do Petrohradu.

Aljechin však na frontu nejprve nenastoupil. Hrál dobročinné simultánní zápasy, jejichž výtěžek posílal na frontu. Když mu zemřel otec, přidal se k Červenému kříži a zachraňoval raněné, často ještě přímo pod palbou. To se mu téměř stalo osudným. Měsíc bojoval o život v nemocnici v Tarnopolu. Připoutaný k lůžku se tak věnoval alespoň simultánním hrám „naslepo“ s místními členy šachového klubu. Přežil, ale štěstí ho nečekalo.

Bída revoluce

Rok 1917 přinesl Rusku řadu převratů. Zbídačená země se potácela v chaosu už od nástupu Kerenského vlády, která se pokusila pokračovat ve válce. Návrat na frontu pro Aljechina nepřicházel v úvahu a na šachové turnaje neměl nikdo ani pomyšlení. Katastrofa přišla s podzimní bolševickou revolucí. Zbytky rodinného majetku byly zkonfiskovány a Aljechin se jako šlechtic stal nežádoucí osobou.

Živoření na cestě od města k městu donutilo Aljechina k zoufalému kroku. V daleké Oděse měl proběhnout turnaj, kterého se Aljechin chtěl zůčastnit a ideálně přitom chytit parník ze země a zachránit si holý život. Cesta samotná ho mohla kdykoliv zabít. V zemi probíhala občanská válka mezi Bílými a Rudými, fronta se stále posouvala a přece jen známý šachista a zároveň šlechtic Aljechin se mohl snadno stát trofejí horlivého soudruha nebo obětí náhodné přestřelky. Přesto do Oděsy šťastně dorazil.

A tam se jeho štěstí vyčerpalo. Turnaj byl zrušen a odjezd ze země nepřipadal v úvahu. Aljechin se opět ocitl v téměř bezvýchodné situaci, ze které mu pomohl až nadšený fanoušek. Dostal ho do komise pro konfiskaci šlechtického majetku! Kvůli tomu měl podle výpovědi Bogatyrčuka i vstoupit do komunistické strany. Odvážný krok se Aljechinovi nevyplatil. Poté, co byl jeho šlechtický původ prozrazen, ho zatkli a odsoudili k smrti. Omilostnili ho pouhých několik hodin před popravou díky několika přímluvám.

Oděsu opustil s tím, že se v Moskvě zapíše na studia filmařiny. Z toho velmi rychle sešlo a další nesnáze zažehnal, až když se uchytil jako právník. Přesto rozhodně nebyl v bezpečí. Například jej obvinili ze špionáže pro bělogvardějce a bolševická tajná policie čeka ho měla stále v hledáčku. Pomáhal také s organizací prvního sovětského šampionátu v šachu v roce 1920 a nejpozději v tu chvíli si musel uvědomit, že svůj talent v této zemi už rozvíjet nemůže. Turnaj provázel nedostatek jídla, nevytápěné a špatně osvětlené prostory a stávky hráčů. Prestiž akce poškodila i neúčast Rusů, kteří se nacházeli v politickém exilu.

Odchod do exilu

Ze země se nakonec dostal zcela legálně pomocí své druhé manželky, švýcarské novinářky Anny Lisselotte Roueggové. Potkal ji jako tlumočník ještě v době, kdy byl poprvé ženatý. To kvůli Anně se po roce manželství rozvedl a Švýcarku si okamžitě vzal – byla v té době totiž už těhotná. Roueggová si velmi přála rodit ve Švýcarsku, což bylo vzhledem ke stavu ruského zdravotnictví víc než pochopitelné. Povolení odcestovat si nakonec vymohla i pro Alejchina. S manželkou se ale rozešel už po cestě, do Švýcarska dorazila sama. Syna, který se jim narodil, ovšem Alejchin navštěvoval a po smrti bývalé manželky jej i hmotně zajistil.

Upřímně - mnohem více než rodinný přísrůstek ho zaujalo, že Capablanca získal roku 1921 porážkou dlouholeté světové jedničky Němce Emanuela Leskera titul prvního světového šachisty. Bez rodinných závazků se už Aljechin mohl plně věnovat své kariéře a jedinému cíli – stát se mistrem světa a porazit „šachový stroj“ Capablancu. Odehrál tisíce hodin tréninku, objížděl všechny dostupné turnaje, neustále detailně rozebíral hry všech protivníků a samozřejmě hlavně svého budoucího rivala. Tisk, který dříve upozorňoval na lehkost jeho hry, si začal všímat i jeho neustálé podrážděnosti a velikého nervového vypětí. Zisk titulu mistra světa se stal Alejchinovi drogou, které podřídil každou sekundu svého života.

Konečně mistr

Roku 1927 konečně uspěl. Pro mnohé překvapivě. Capablanca profesionální hru neprohrál dlouhých osm let od roku 1916 do roku 1924. Pokud Aljechin uchvacoval simultánní hrou šachů poslepu, Capablanca fascinoval rychlostí a množstvím: roku 1922 hrál v Clevelandu proti 103 hráčům najednou. Ve 102 hrách zvítězil, v té poslední remizoval. 

Aljechin se na zápas s Capablancou důkladně připravil po všech stránkách: studoval jeho hru, trénoval mysl i tělo a do hry vstupoval s velikou pokorou. K zápasu samotnému pak došlo jen díky Aljechinově dlouhodobé snaze a ochotě podstoupit i řadu pro něj nevýhodných podmínek. Po Capablancově smrti Aljechin přiznal, že sám nečekal, že zvítězí a že v té době nebyl lepším hráčem. Capablanca ho nejspíš podcenil.

Podle pozdějšího výzkumu Garryho Kasparova odhalil Aljechin Capablancovu slabinu. Jeho protihráč dělal řadu drobných chyb, protože nebyl „ochoten se skutečně soustředit“. Nevěřil, že by ho mohl Aljechin porazit a tak se automaticky snažil „méně“. I tak se ale nejednalo o žádnou bleskovku. Celý zápas byl skutečnou zkouškou nervové i tělesné odolnosti obou soupeřů a skončil po těžko uvěřitelných dvou měsících urputného boje, ze kterého vyšel Aljechin jako vítěz. 

TIP: Kolik je v jedné šachové partii možných tahů? Více než atomů v pozorovatelném vesmíru!

Poté, co udolal kubánského titána, se Aljechin vrhl do světa šachu s nebývalou silou a dlouhých osm let byl považován za zcela neporazitelného. I on musel na čas sundat korunu šampiona po nečekané porážce: narozdíl od Capablancy ale Aljechin dokázal titulu znovu triumfálně vybojovat.