Bojovníci proti kacířům: Středověká inkvizice v českých zemích

Zvláště obyvatelé Starého Města pražského nelibě nesli, že by měl nějaký přivandrovalec šťourat do jejich nedotknutelných městských práv a popohánět patricije před cizí soud. Proti aktivitám papežem jmenovaného inkvizitora Koldy z Koldic se postavila městská rada i rychtář, a na jejich stranu se přidali také někteří členové pražského kléru. Rozvášněný inkvizitor se proto rozhodl nad Prahou a okolím vyhlásit interdikt a tímto trestem odbojníky přivést k poslušnosti.

Zápas se nakonec protáhl na několik let, během nichž se Kolda snažil získat podporu krále Jana Lucemburského a své postihy pozvolna stupňoval. Na hlavní představitele odporu z řad světských osob i kléru uvrhl exkomunikaci a vyobcováním z církve pohrozil všem, kdo by vzbouřencům pomáhali. Se službami zapáleného řeholníka byl papež očividně velice spokojený, poněvadž mu za jeho působení v Čechách dal v roce 1324 na ruku vysázet úctyhodnou sumu jednoho sta zlatých.

Po Koldově smrti převzal jeho úkol jiný dominikán, Mikuláš Otakarův, který z města zabrousil i na venkov. To se nelíbilo především šlechtě, která nechtěla trpět zásahy na svých panstvích. Proti Mikulášovi se zdvihl takový odpor, že ho vlastní řád musel z funkce stáhnout a raději někam „uklidit“. Je zřejmé, že podezření proti Čechům z vyznávání kacířství nebylo zcela bezdůvodné. Jeden zahraniční inkvizitor ve své zprávě uvedl, že počet heretiků v rakouských zemích, jenž odhadoval na 80 tisíc, je oproti Čechám a Moravě zanedbatelný. To sice nezní příliš uvěřitelně, nicméně je jasné, že kacířství zde opravdu existovalo a nebylo jen okrajovým jevem. Od té doby se inkvizitoři po celé 14. století v českých zemích průběžně střídali, a to až do vypuknutí husitských válek.