Bojovná markraběnka: Proč Ida z Formbachu vyrazila na křížovou výpravu?

Papež Urban II. při vyhlášení první křížové výpravy pravil, že „žádné ženy nechť netáhnou, jen pokud by doprovázely muže, bratry nebo legální průvodce. Jsou totiž více na obtíž než k užitku.“ Přesto se kruciáty nestaly jen mužskou záležitostí. Našly se ženy, které zbožnost nenechala prodlévat za tlustými zdmi románských hradů, či pod slaměnými střechami rolnických chatrčí, kde u plápolajícího ohně vzpomínaly na blízké. Chopily se znamení kříže a vydaly se po boku rytířů na ozbrojenou pouť.

Historie nejednou ukázala, že v těžkých časech bývá ženská psychika odolnější než ta mužská. Více než zátěží se staly vítanou pomocí i duševní oporou. Pomáhaly se zásobováním, hlídaly zajatce a některé se účastnily i bitevních vřav. Jednou z nich byla rakouská markraběnka Ida.

Nejasný původ

Neobyčejně krásná Ida představuje jedno velké tajemství, a to od svého narození až po záhadný konec. Že nevíme, kdy přesně se narodila, nijak nepřekvapuje, jelikož ve středověku přesné datum narození nikoho zvlášť nezajímalo. A narození žen už vůbec ne. Nevíme ovšem ani, odkud Ida přesně pocházela. Podle jedné verze z 15. století měla být dcerou německého císaře Jindřicha III. Podle jiné patřila k hornorakouskému rodu Rapotů. Nejčastěji však bývá ztotožňována s Idou, dcerou Thiema II. z Formbachu, jejíž jméno se objevuje v listině z druhé poloviny 11. století. Právě tuto třetí verzi považují mnozí medievalisté za nejpravděpodobnější.

Nejistota panuje i v případě Idina prvního manželství. Měla být provdána za Hadericha ze Schwarzenburgu, jemuž prý porodila stejnojmenného syna. Ten se často vyskytuje v listinách vedle jejího syna z druhého manželství Leopolda III. Z toho někteří medievalisté vyvozují, že by mohl být Leopoldovým nevlastním bratrem, a tudíž Idiným synem. Ano – badatelé zabývající se touto epochou se často pohybují na tenkém ledě, z něhož se snaží vybruslit pomocí více či méně důmyslných hypotéz. 

Rakouská markraběnka

Jejím druhým a dodejme, že jistým manželem se stal rakouský markrabě Leopold II. Babenberský. Společně se postavili v probíhajícím sporu o investituru na stranu papeže Řehoře VII., což se ovšem císaři Jindřichovi IV. nijak nezamlouvalo. Neposlušnost svého leníka nenechal bez povšimnutí, markraběte prohlásil za psance a jeho území přislíbil svému věrnému spojenci, českému knížeti Vratislavovi II. Spor mezi oběma vévody, živený občasnými pohraničními šarvátkami, skončil 12. května roku 1082 krvavou bitvou u Mailberku.

Máme-li věřit slovům kronikáře Kosmy, byl Leopold více rétor než válečník. Před bitvou pronášel plamennou řeč, v níž přirovnával Čechy k ovcím a potravě vlků, a byl by mluvil dále, kdyby Vratislavovi nedošla trpělivost a útokem jeho slova nezkrátil. V bitvě utrpělo vojsko rakouského markraběte zdrcující porážku. Leopold II. se zachránil útěkem. Idě nezbývalo nic jiného, než řádně utěšit pokořeného manžela, jenž od té doby raději na další odpor proti císaři rezignoval. Rakouským markrabětem nakonec zůstal, zatímco Vratislav II. byl v roce 1085 odměněn královskou korunou. 

Na křížové výpravě

První křížové výpravy, vyhlášené v Clermontu na podzim roku 1095, se Leopold II. nedočkal. Zemřel měsíc před jejím vyhlášením. Když pak v roce 1099 křižáci vítězoslavně obsadili Svaté město, projela Evropou vlna extatického nadšení. V těsném závěsu následovaly další výpravy, které měly pomoci upevnit moc v nově vzniklých křižáckých státech. Přidávaly se k nim nejen ti, které povzbudil úspěch podniku, ale také rytíři, kteří z různých důvodů nedorazili až k Svatému městu. A přidala se také Ida.

Co vedlo již asi padesátiletou markraběnku k takovému rozhodnutí? Kázala jí snad náboženská horlivost vykonat ozbrojenou pouť a před smrtí ještě spatřit nejsvětější místa křesťanů? Nebylo by to nic neobvyklého. Nebo snad chtěla následovat příkladu svého údajného syna z prvního manželství Hadericha, jenž už vyrazil s houfy první křížové výpravy? I to je možné.

Ačkoliv nám prameny zřídka dávají nahlédnout do duševního nitra středověkého člověka a my se můžeme jen domnívat, přesto nepochybíme, budeme-li za hlavní motiv Idina rozhodnutí považovat především duchovní stránku. Připojila se ke skupině, kterou vedl dlouholetý spojenec jejího chotě, bavorský vévoda Welf IV. Doprovázel ji i její příbuzný, salcburský arcibiskup Thiemo.

V roce 1101 vyrazili balkánskou stezkou, na níž se jejich skupina připojila k družině Francouzů, kterou vedl akvitánský vévoda Vilém IX., jeden z nejslavnějších trubadúrů. Vedle něj se Ida setkala s Hugem z Vermandois, bratrem francouzského krále. Výpravu doprovázel rovněž benediktinský opat a zároveň kronikář Ekkehard z Aury.

Poté, co podél Dunaje dosáhli Bělehradu, pokračovali k hlavnímu městu byzantské říše. Předcházela je zlá pověst. Neukáznění křižáci plundrovali okolí, vypalovali vesnice, zabíjeli poddané. V Adrianopoli došlo k potyčce s houfy Pečeněhů, které proti křižákům vyslal sám byzantský císař Alexios, aby je zastavil. Jen díky osobní intervenci obou vůdců, Welfa a Viléma, kteří slíbili, že se budou chovat tak řádně, jak se na hosty sluší, nedošlo k nejhoršímu. Mohli pokračovat dál do Konstantinopole, ovšem za doprovodu byzantské eskorty.

V Konstantinopoli nakonec císař vlídně přijal hlavní vůdce a můžeme předpokládat, že coby vážená a zároveň společensky nejvýše postavená paní z výpravy byla uvedena do skvostných místností císařova paláce i Ida. Ve městě se křižáci rozdělili do dvou skupin. Jedna vyplula s kronikářem Ekkehardem na lodích přímo do Palestiny, druhá se vydala strastiplnou cestou napříč Malou Asií. Ida zůstala v té druhé, což se jí mělo stát osudným…

Mýtus plný otazníků

V září došli k místu zvané Heraklea, kde je přepadli Turci. V nerovném boji proti přesile křižácká armáda podlehla. Hugo z Vermandois byl smrtelně zraněn, biskup Thiemo zajat a pravděpodobně umučen. Utéci se podařilo Welfovi a Vilémovi, kteří pak zbídačení a otrhaní došli do křižácké Antiochie. Co se však stalo s Idou?

Dostáváme se k poslední a největší záhadě s romanticko-dobrodružným přídechem. Ekkehard z Aury, který se bitvy u Herakleje nezúčastnil, ve své kronice lakonicky poznamenal, že arcibiskup salcburský Tiemo byl zajat a markraběnka Ida zabita.

Albrecht z Cách, rovněž soudobý křižácký kronikář, naproti tomu dodal, že Ida byla, podobně jako tisíce dalších žen, zajata a poslána do Chorazánu. S nejzajímavější informací přišla kronika Welfů, napsaná sedmdesát let po popsaných událostech: „Oné hraběnky, matky Leopolda, markraběte východního, se zmocnil jeden z knížat Saracénů, a nejhanebněji ji přivedl k manželství. S ní zplodil onoho nejbezbožnějšího Zengího.“

Zengí nebyl nikdo jiný, než pozdější obávaný turecký válečník, jenž zahájil znovudobytí Levanty úspěšným obsazením prvního křižáckého státu Edessy. Pokud by to byla pravda, byl by Zengí nevlastním bratrem Leopolda III.!

TIP: Výprava maličkých: Proč vyrazili bojovat s nevěřícími zrovna děti?

Co je však mýtus a co historie? Nejblíže popisovaným událostem a očitým svědkem byl bezesporu Ekkehard, avšak jeho stručná poznámka o smrti rakouské markraběnky může naznačovat, že se o oné události nechtěl více rozepisovat. Je docela možné, že informace o zajetí byly známy už v jeho době. Anonymní kronikář Welfů pak dal podnět ke vzniku mýtu, který dráždil fantazii středověkého člověka a zůstává dodnes nerozřešen.