Boj o vystěhovalce: Lákali rakousko-uherské občany do Ameriky tajní agenti?

Zápis v pamětní knize města Polná k roku 1853 uvádí: „Toho roku mnoho obyvatelů z naší milé vlasti české odstěhovalo se do Ameriky, kde dle pověsti ouplná svoboda a velmi laciné pole – arci pusté lesy – ku koupení jsou, z čehož se snad ani žádné daně neplatí. Zpráva ta i do našeho města přišla, mnoho hluku nadělala, takže mnoho obyvatelstva k vystěhování do Ameriky se chystalo. Již toho roku, a sice dne 3. srpna, odstěhoval se měšťan řádný a vážený Teodor Ráček s manželkou a třemi dítky, s nímž šel Maxmilián Sobotka, svobodný, řemesla perníkářského. Přes 200 měšťanů, přátel a známých vyprovázelo je u velkém loučení od Štoků.“ 

Nepoctivá agitace?

Podobné výjevy se čím dál častěji objevovaly v mnoha oblastech Čech i Moravy. Podle řady tehdejších pozorovatelů přitom nebylo vystěhovalectví do Ameriky nutně důsledkem domácích poměrů, ale, jak to popsal uznávaný národohospodář a ministr obchodu Předlitavska Josef Fořt, „vyvoláno jest způsobem umělým – schytralou a nepoctivou agitací“.

Není divu, že k tomuto názoru inklinovaly i státní úřady, jež zejména po potlačení revolučního hnutí z let 1848–1849 takřka propadaly paranoi. Když se mohl za každým druhým bukem skrývat revolucionář či panslavista, dalo se totéž čekat od vystěhovaleckého agenta... 

Cesta za lepším

Motivaci jednotlivých emigrantů přibližují osobní žádosti o vystěhování. Pro Konstantina Chovance z východomoravských Trojanovic byla důvodem k odchodu z vlasti přímo nouze na pokraji utrpení hladem: „Ačkoliv se jako tkadlec bavlny pilně snažím dnem i nocí sobě a své rodině zajistit výživu, jsem sotva s to při této práci opatřit pro svou domácnost denně sůl k solení jídla [...]. Po více než čtyři roky se na mém poli špatně urodilo, že jsem si musel půjčit peníze na vysoký úrok k umoření základní pozemkové daně a ostatních dávek a přitom mohl uživit svoji rodinu a přečkal bídu a nouzi, neboť čím větší nouze a bída, tím větší a rozšířenější je lichva.“

S vidinou nevalné perspektivy pro sebe a svoje rodiny lidé odcházeli do center průmyslu (Praha či Brno), těžebních regionů (například Ostravsko, ale i německé Porúří), nebo třeba do metropole habsburské říše, kde se to Čechy hemžilo natolik, že zde k nim získal odpor mladý Adolf Hitler. Řada z nich ale dospěla k radikálnějšímu rozhodnutí a odcházela do zahraničí, nejčastěji do Spojených států amerických, které se těšily pověsti země svobody a lepších příležitostí. 

Pomoc, nebo obchod s lidmi?

Jak to ovšem bylo s oněmi agenty přepravních společností, po kterých se státní aparát tak usilovně pídil? Je samozřejmě pravda, že existovali a že bez jejich zprostředkování by byly odchody do zámoří složitější – už vzhledem k omezené jazykové výbavě vystěhovalců. Kolem přelomu 19. a 20. století se aktivity verbovacích agentur v Evropě rozmohly ve velkém, přičemž se nechvalně proslavily zejména v Itálii. Tam byly spojeny s pracovní migrací dozorovanou takzvanými padrone, jež se někdy proměňovala až v obchod s lidmi. Skandální odhalení nekalých praktik v souvislosti s vystěhovalectvím se objevila i na Slovensku (respektive v tehdejších Horních Uhrách). K tomu ovšem měly agentury působící v českých zemích daleko, ačkoliv k šizení a podvodům pochopitelně docházelo vždy a všude.

Kdy u nás vlastně začaly působit? Německé lodní firmy inzerovaly v českých novinách od konce čtyřicátých let 19. století, skutečný rozmach ale přišel v další dekádě. Z počátku padesátých let existují doklady o působení agentur z Liverpoolu, které však rychle vytlačili konkurenti z Německa. Většina emigrantů z českých zemí vyplouvala z Brém a především z Hamburku. Do severního Německa se už jezdilo po železnici a díky rozšíření parního pohonu se výrazně zrychlovala samotná doprava přes Atlantik.

Lokální jednatelé vystěhovaleckých agentur se nejčastěji rekrutovali z řad hospodských a obchodníků, tovaryšů či studentů. Motivací pro ně byly provize za sjednané lístky. Samotná agitace měla rozličné projevy. Od pohození letáků a brožur v hostinci po přímé nabádání k vystěhování.  

Hon na agenty

Státní aparát nehleděl na vzrůstající činnost agentů s žádným nadšením, neboť emigrace v důsledku znamenala odliv obyvatel a kapitálu. Úřady proto proti agentům vystupovaly všemi prostředky, bezprostředně i skrz skrytou propagandu na stránkách nejrůznějších tiskovin (což doporučoval šéf Nejvyššího policejního úřadu Johann Franz Kempen).

Kromě toho se mělo proti tomuto jevu působit na půdě škol a z kazatelen. Na úřední objednávku vznikl třeba překlad německého spisu Máme-liž stěhowati se do Ameriky?. Záhy se protivystěhovalecké propagandy začala chápat česká vlastenecká společnost. Čtenáře tak od emigrace odrazovaly početné články, lidové povídky, kramářské písně nebo knihy založené na (mnohdy fiktivních)  listech z pera neúspěšných vystěhovalců. 

Policejní síly se nejprve snažily agenty potírat, jak jen to bylo možné. V listopadu 1852 vyšel výnos o stíhání agentů dopouštějících se „trestního svádění“ vystěhovalců, o měsíc později dokonce ministerstva vnitra zakázalo zřizování vystěhovaleckých agentur. Policejní úřad navíc nařídil konfiskaci veškerých souvisejících brožur a letáků.

Od šedesátých let se postavení vystěhovaleckých agentů stabilizovalo, ale v případě podezření z ilegálního konání proti nim úřady zasahovaly bez váhání. Agenti mnohdy vítali, pokud jejich jména zůstávala v tajnosti, a ve svých propagačních brožurách se před perzekucí jistili pečlivě formulovanými prohlášeními o tom, že vystěhovalectví v žádném případě nepodporují. Navzdory tomu emigrace až do roku 1914 stále stoupala. V roce 1920 se v americkém sčítání lidu přihlásilo k českému jazyku zhruba 620 000 osob!

Síť příbuzných a známých

Za českým vystěhovalectvím do Ameriky nestálo žádné spiknutí ziskuchtivých agentur, ale mechanismus, kterému se říká řetězová migrace. Ta spojovala příslušníky konkrétních rodin, přátele a známé, vesnice i širší geografické oblasti. Jestliže jsme výše psali o přehnaných představách o vlivu vystěhovaleckých agentů, není od věci upozornit, že cesta k nim mnohdy vedla právě přes osobní vazby – podobně, jako když si dnes známí dohodí šikovného řemeslníka. Agenti byli vždycky spíš jen prostředek. Ostatně žádná propagační brožura neměla takový vliv, jako rukou psané dopisy posílané z Ameriky do staré domoviny, kde nezřídka kolovaly ode vsi ke vsi.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Řetězová migrace přitom nepřinášela jen počáteční impulz k odchodu. Neméně důležitá byla síť kontaktů, které nabízela po příjezdu do nové vlasti. Její úloha byla klíčová obzvlášť v prvních letech amerického pobytu, kdy imigranti vůbec neovládali angličtinu. Příbuzní a známí jim mohli poskytnout ubytování a pomáhali jim sehnat práci.