Boj o Slovensko: Mělo po první světové válce splynout s Maďarskem?

Habsburská monarchie se začala na podzim roku 1918 rozkládat. Vstup USA do války na straně Dohody, námořní blokáda a únava z války vedly ke všeobecné demoralizaci. Stát již nedokázal plnit své základní funkce, vázlo zásobování takřka vším, množily se stávky a demonstrace a v celé říši se stupňovalo národnostní napětí.

Už 13. července 1918 vytvořili Češi Národní výbor československý jako vrcholnou národní instituci. Nikdo se nesnažil zastírat, že vznikl v souladu se zahraniční akcí Masaryka a rakouské úřady dokonce dovolily, aby jeho členové odjeli dne 22. října do Švýcarska k jednání s představiteli zahraniční Československé národní rady. Podobně jako Češi vytvořili 5. října 1918 svoji národní radu Jihoslované, o něco později pak i Ukrajinci a Slováci.

Avšak i německy hovořící obyvatelé Rakouska se začali stavět proti monarchii. Dne 21. října 1918 vzniklo ve Vídni Prozatímní německé národní shromáždění, které deklarovalo odhodlání založit nezávislý německý stát. Jeho součástí se měla stát všechna rakouská území obydlená Němci, především Sudety. V prohlášení stálo, že chtějí-li s ním ostatní národy vytvořit federativní stát, jsou vítány. Pokud ne, připojí se nový stát k Německé říši. 

Příslušníci ostatních národů viděli v německém postupu ohrožení svých vlastních zájmů. Naprostý zlom ve vývoji situace znamenalo 28. října 1918 zveřejnění nóty rakouského ministra zahraničí Andrássyho prezidentu USA Wilsonovi. Rakousko-Uhersko v ní prohlásilo, že uznává práva rakouských národů, zejména Čechoslováků a Jihoslovanů. V Praze vypukly spontánní demonstrace, které vyvrcholily vyhlášením samostatného československého státu. Jen o dva dny později se v Martině sešla Slovenská národní rada, která vyhlásila připojení Slovenska k československému státu. 

A Slovensko získává...

Praha – na rozdíl od Vídně a Budapešti – nenavázala s císařem Karlem žádné spojení. Dne 14. listopadu přijalo Prozatímní Národní shromáždění pod předsednictvím dr. Karla Kramáře usnesení: „Habsbursko-lotrinská dynastie je zbavena všech práv na český trůn a my prohlašujeme, že náš československý stát je svobodnou Československou republikou“. Po svém vypovězení ze země žádal Karel v Československu o azyl, čemuž nebylo vyhověno. 

Prozatímní parlament Československé republiky vznikl rozšířením Národního výboru. Původních 256 poslanců doplnilo 11. března 1919 ještě 14 zástupců slovenských, což bylo velmi důležité, neboť maďarská vláda připojení Slovenska českým zemím neuznávala. Vydala proklamaci proti vstupu českých vojenských jednotek na Slovensko, které začalo už 2. listopadu 1918, a sama tam také vyslala vojenské posily. Současně se pokoušela o uzavření kompromisní dohody se slovenskými předáky, především s Milanem Hodžou, který před válkou spolupracoval s arcivévodou Františkem Ferdinandem. Skutečně se jí podařilo dosáhnout toho, že Hodža podepsal 6. prosince 1918 v Budapešti úmluvu o prozatímní demarkační čáře na Slovensku, aniž jej tím nová československá vláda pověřila. V Praze to samozřejmě vyvolalo pobouření.

Národní shromáždění 10. prosince přijalo „zákon o mimořádných přechodných opatřeních na Slovensku“ a vytvořilo ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko, v jehož čele stanul Vavro Šrobár. Sídlem nového úřadu se stala nejprve Žilina a v poslední den roku 1918 přesídlil do Bratislavy.

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Vojenskou moc nové ČSR posilovaly jednotky legionářů, které se postupně vracely do vlasti. Díky nim české vojsko vstoupilo 30. prosince 1918 do Košic a připojilo je k novému státu. Již o týden dříve musela maďarská vláda přistoupit na nótu dohodových mocností a akceptovat na Slovensku novou demarkační čáru, která byla vytyčena podle představ pražské vlády. Slovenska bylo do 20. ledna 1919 obsazeno československým vojskem a dostalo se pod kontrolu nově vzniklé republiky.