Bohém posedlý filmem: Charismatický Miloš Havel doplatil na své styky s Němci

Podle Františka Nováka to „byl člověk vysoce schopný, který měl mimořádně rychlý analyzační mozek a velký osobní šarm doplněný tím nejlepším chováním.“ Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy jako mladší ze dvou synů stavitele Vácslava Havla. Vzhledem k mimořádným podnikatelským úspěchům otce patřila rodina mezi pražskou smetánku. Podílela se na hospodářském vedení Národního divadla a měla úzké styky s řadou osobností kulturního života. 

Pohyblivé obrázky

Otec Vácslav Havel se roku 1907 pustil do první velké železobetonové stavby v Praze – paláce Lucerna. Její součástí měla být i malá scéna Národního divadla. Záměr se ale nezrealizoval a místo divadelního sálu tam byl v roce 1909 otevřen biograf. Devítiletý Miloš již tehdy projevoval zájem o „pohyblivé obrázky“ a kino a film se staly jeho životním údělem.

Kolem roku 1915 vlastnili Havlovi pět pražských kin. Otec Vácslav proto převzal filmový fond zanikající firmy Kinofa, první české filmové producentské společnosti v Praze. V tomtéž roce založil i filmovou produkční společnost Lucernafilm a začal s natáčením. Vácslav si nejspíš uvědomoval, že jeho mladší syn je schopný, ctižádostivý a pro film zapálený. V létě 1917 ho tedy pověřil, aby se staral o provoz biografu. Z ani ne osmnáctiletého Miloše se stal ředitel Bia Lucerna. Dařilo se mu, a tak na něj matka Emilie převedla svůj podíl v Lucernafilmu a on převzal také řízení této společnosti.

TIP: Úsvit biografů v Čechách: Jak vypadala naše první kina?

Lidé se po válce chtěli bavit a vidět, co ještě nikdy neviděli. Němé pohyblivé obrázky tyto požadavky splňovaly. Před první světovou válkou vyráběly nejvíce filmů evropské státy a americké společnosti za nimi zaostávaly. Až během let 1914 až 1918 se situace obrátila. Jakmile však válka skončila, vydali se nadšení filmoví podnikavci do ciziny tyto filmy nakoupit. Mezi nimi i mladý Miloš Havel.

Navázal obchodní kontakty s distribučními společnostmi v USA a v Praze založil společnost American Film Company. Využil zájmu o vše americké a dovážel většinou předválečné filmy, o které jinde přestával být zájem. Pro Pražany ale byly filmy Dvacet tisíc mil pod mořem nebo kovbojky Býčí oko a Červené eso nevídaná podívaná. 

Český boom

Miloši Havlovi jako světaznalému filmovému podnikavci bylo jasné, že začínajícímu československému filmovému průmyslu něco zásadního chybí: ateliéry. Proto chtěl založit společnost, která se nebude zabývat jen nákupem a půjčováním filmů, ale vytvoří také zázemí pro jejich výrobu. A tak v roce 1920 sloučil filmovou společnost American Film Company a půjčovnu filmů Biografia a zakládá novou společnost A-B. 

Když se na konci dvacátých let začala psát éra zvukového filmu, někteří filmaři v něj nevěřili. Miloš Havel byl naopak jedním z těch, kdo mu předpovídali velkou budoucnost a rozhodli se do něj investovat. Český zvukový film držel krok s vyspělejšími evropskými kinematografiemi právě díky jeho prozíravosti a pohotovosti, s níž vybavil zvukovými aparaturami kino Lucerna a ateliéry společnosti A-B. Jeden z prvních zvukových filmů C. a K. polní maršálek měl mezi diváky obrovský úspěch a přinesl kýžený zisk.

V letech 1931 až 1933 byly vybudovány barrandovské filmové ateliéry, v té době největší ve střední Evropě. Výrobní komplex s kapacitou až 80 filmů ročně si vydobyl takřka monopolní postavení a odsoudil ostatní dosavadní producenty prakticky k živoření. Přesto (nebo i proto) se stala třicátá léta zlatou érou nastupujícího českého zvukového filmu. 

Velký šéf

Miloš Havel se rád stylizoval do postavy všemocného producenta hollywoodského typu. Velice dbal na svůj zevnějšek a od studentských let nosil cylindr. „Měl prostě to nadání, že uměl nosit šaty, ať již měl na sobě cokoliv,“ prohlásil o něm František Novák. Přesto, že prý nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. Jedním z nich byl i Jiří Brdečka, který jeho povahové rysy popsal slovy: „Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem uměl říkat laskavosti i arogance. Vždycky se choval a jednal jako big boss.“

Havel si podle něj promyšleně osvojil vystupování odpovídající jeho představám o velkolepé osobnosti. Pomalé tempo gest a řeči kazily jen vady výslovnosti. Ti, kdo Miloše Havla znali, si z něj dělali legraci a říkali mu Pepf, protože silně ráčkoval. Například Jan Werich s Jiřím Voskovcem si o něm v dopisech vždy psali jako o „Pepfovi“.     

Údajně dělal tak pomalá gesta, že i „kouř z jeho cigarety stoupal zpomaleně jako dým z kadidelnice.“ Celý život byl silným kuřákem. Podle Dušana Hubáčka, jeho pozdějšího partnera, si cigarety nejradši balil sám. „Když dělal nějaký film, nebo plánoval nějaký obchod, tak si kouřem psal číslice a měl tak dobrou palici, že si to potom uměl spočítat. Nepotřeboval ani papír, on si vlastně počítal cigaretou. Proto snad asi pořád kouřil“.

Na ostří nože

Na začátku protektorátu Miloš Havel poprvé tvrdě narazil. Až do té doby jeho hvězda stoupala. Do března 1939 žil bohémským životem, jehož hlavním smyslem byl film. Stál na zdánlivě nezpochybnitelném vrcholu, měl moc, kontakty a vliv. Ale už v polovině 30. let jej obvinili, že na českém trhu zvýhodňuje německou kinematografii. S jejími představiteli v Říši udržoval těsné vztahy. Ani to Němcům nebránilo, aby se hned po začátku okupace nesnažili Havla o barrandovské ateliéry připravit. 

Prvnímu pokusu o převzetí českými fašisty v březnu 1939 ještě odolal tím, že propustil režiséry a členy správní rady židovského původu. V červnu téhož roku byl ale stejně zatčen. Odvezli jej do Petschkova paláce, kde byl několik týdnů vězněn. Nakonec se rozhodl za finanční náhradu odstoupit Němcům většinový podíl ve firmě. Vedení ateliérů mu Němci ponechali, i když měl podstatně nižší plat než někteří špičkoví režiséři nebo herci. Miloš tak alespoň sledoval záměry Němců a občas je i upravoval ve prospěch české kinematografie.

V té době byly natáčeny hlavně veselohry a filmy poplatné své době. Snímky, jejichž účel byl jediný: aby na nich zaměstnaní scénáristé, režiséři a herci nemuseli na nucené práce do Německa. Vznikly ale i takové filmy jako Babička režiséra Františka Čápa.  

Pitky ve vile

Jako vedoucí osobnost prakticky už německého podniku se samozřejmě musel Miloš Havel stýkat na obchodní, úřední i společenské úrovni se špičkami okupační mocnosti. Po válce jej obvinili „z nepřístojného chování v době okupace, jehož se dopustil tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nutnost, že jim poskytoval dary a hostil je“. Odbojáři nelibě nesli především večírky a pitky v Havlově barrandovské vile, kterých se mimo jiné účastnili i němečtí filmaři, lidé od gestapa nebo z Úřadu říšského protektora. Tyto návštěvy vlivných nacistů se po válce staly jedním z hlavních důkazů Havlovy údajné kolaborace. Jednou z mála, kdo u policejních výslechů nezapíral, byla Adina Mandlová: „Všichni z české společnosti tam chodili rádi a dobrovolně“.  

Výstižné svědectví o dění ve vile pochází od právníka Josefa Rychlíka. Ten se účastnil téměř všech schůzek s Němci. Uvedl, že byli do vily zváni na návštěvu, protože „bylo vždy dosáhnouti v určité věci úředního kladného rozhodnutí, když se toho nemohlo dosáhnout v kanceláři.“ Totéž uvedl Oldřich Papež: „Ovzduší vily Havlovi napomáhalo, aby od těchto Němců dostal, co potřeboval.“ A Miloš Havel jako zkušený hráč obvykle uspěl.

Za dobrotu na žebrotu

Po válce zavládla atmosféra udávání a intenzivního převlékání kabátů. Miloš se nejspíš mylně domníval, že se mu zúročí všechny investice, které za protektorátu učinil. Dohodl se přece s Němci, aby povolili produkci českých filmů. Půjčil velké finanční obnos svým přátelům a zaměstnancům. Přimlouval se u vlivných nacistů za propuštění pronásledovaných Čechů z vězení a koncentračních táborů. Zachránil desítky českých umělců před totálním nasazením. Nic z toho však najednou neplatilo. Zůstal obraz vypočítavého a kolaborujícího kapitalisty. Stát se rozhodl odebrat filmovou výrobu ze soukromých rukou a pro Miloše tak už nebylo místo. 

Milošovy styky s Němci byly vyhodnoceny jako „přesahující nezbytnou nutnost“. A i když převážná většina jeho bývalých spolupracovníků a zaměstnanců vypovídala v jeho prospěch, nesměl dál u filmu pracovat. Vyšetřovatelé se snažili udělat z jeho případu exemplární kauzu. Osmkrát ho vraceli k výslechu před disciplinární radu Svazu českých filmových pracovníků. Nakonec ale v roce 1947 musel být pro nedostatek důkazů osvobozen. Nicméně přišel o Barrandov i o Lucernafilm. 

Když se Miloš Havel v létě 1949 poprvé pokusil o útěk, stát zkonfiskoval celý jeho majetek. V Rakousku byl zadržen, předán zpátky do Československa a odsouzen ke dvěma letům vězení. Tam jej získala pro spolupráci StB. Asi by se to dalo nazvat spíš akt zoufalství. Miloš si nejspíš myslel, že si tak zajistí dřívější propuštění. Na svobodu se dostal o Vánocích 1951. Žádné „doma“ však v jeho případě už neexistovalo…

Na západě

Když se mu o rok později skutečně podařilo prchnout do Mnichova, nikdo ho nepodezíral, že by s komunisty opravdu spolupracoval. Život na Západě však Miloše příliš nenadchl. „Ve svobodném světě opět mne potkala nesvoboda,“ zapsal si po svém útěku, „Pro mne, který byl třináctkrát žalářován v různých kriminálech, je to změna přímo úžasná, ale volný nejsem.“

V Mnichově založil obchodní společnost Lucernafilm GmbH, v níž vyprodukoval německou obdobu Kristiána pod názvem „Hilfe, sie liebt mich“ a další dva filmy. Jeho snahy ovšem skončily krachem. Pokusil se tedy obchodovat s džínami a jiným zbožím. I to však skončilo neúspěchem. Ani v pohostinství se mu nedařilo podle jeho představ. Stal se spolumajitelem restaurace Die Sieben Zwerge čili U sedmi trpaslíků. Ta však záhy zavřela. Se svým bývalým partnerem Dušanem Hubáčkem a jeho ženou poté založil českou hospodu Golden Stadt. Hubáčkovi z ní však Havla vyštvali. 

TIP: Když se sen mění v Barrandov: Filmové ateliéry nám záviděla celá Evropa

Miloš Havel nejspíš těžce nesl řeči o tom, jak restaurace prosperuje. Založil si tedy vlastní podnik Zur Stadt Prag. Ten však zkrachoval, protože podle Erharda Špačka „Miloš každému půjčil peníze, ale všichni se na něj vykašlali.“ Nakonec se stal majitelem květinářství, ve kterém v roce 1968 zemřel – sám a zadlužený až po uši. Když ve vězení napsal větu: „Byl jsem vždy mnohem více bohém než kapitalista,“ možná ani netušil, jak přesně se vystihl.