Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Kontroverznost dodal vraždě křesťanské dívky obviněný, Žid Leopold Hilsner. Většina veřejnosti měla navzdory problematičnosti vyšetřování a nedostatku důkazů ohledně pachatele ihned jasno, jak dokládá řada karikatur nebo třeba jedna z četných dobových písní:

Po vší zemi rozlétla se zpráva
o děsném polenském zločinu,
kde žid Hilsner se svými soudruhy
bohabojnou zabil dívčinu.

To děvče je zakošerováno!

Devatenáctiletá Anežka Hrůzová žila v obci Věžnička. 29. března 1899 se ztratila a po krátkém pátrání bylo nalezeno v lese Březina nedaleko Polné, kam pravidelně docházela do šití, její tělo. Hned při prvotním ohledání byl jako zjevná příčina smrti shledán hluboký řez na krku. Společně se zdánlivě nevelkým množstvím krve v místě zločinu se stal pro mnohé současníky ukazatelem rituální židovské vraždy: „To děvče je zakošerováno!“

Fenomén rituální vraždy vycházel z představy, že Židé pro své rituály potřebují křesťanskou krev, a to především krev mladých dívek. Takové obvinění, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti, nebylo na konci 19. století, kdy se antisemitismus organizoval i jako politické hnutí, ničím zřídkavým. Avšak z řady obvinění tohoto druhu se v Rakousko-Uhersku jednalo o jediný případ, za nějž byl domnělý pachatel skutečně odsouzen.

Několikadenní vyšetřování vedlo k zatčení chudého Žida Leopolda Hilsnera. Soudní proces s obviněným, který se konal v Kutné Hoře, se stal záhy mezinárodní aférou, o níž informovaly všechny české listy.

Do Kutné Hory se sjížděli antisemitští aktivisté, jimž se dařilo hlučnou kampaní přehlušit faktickou slabost obvinění vznesených proti Hilsnerovi. Protižidovská tisková kampaň kolem vraždy Hrůzové se naplno rozběhla již se zatčením obviněného v dubnu 1899. Jedním z nepočetných médií poukazujících na zaslepenost antisemitských předsudků byl Čas. V redakci tohoto týdeníku působil Jan Herben, blízký spolupracovník Tomáše Garrigue Masaryka, význačného odpůrce pověry o rituální vraždě.

Marné snahy o revizi

Soudní verdikt padl v září 1899, kdy byl Hilsner odsouzen k trestu smrti provazem za vraždu, z níž ho však „usvědčovalo“ v první řadě jeho židovství. Ještě v říjnu vystoupil s ostrou kritikou a požadavkem revize procesu Masaryk, čímž se utvořily dva nepřátelské tábory: antisemitský-protimasarykovský a tábor Masaryka a jeho přívrženců. Univerzitní profesor se tehdy stal vděčným terčem nenávistných antisemitských karikatur i dalších útoků:

Masaryčku! Masaryčku!
Máš velmi úlisnou hubičku,
myslím, že jsi dostal od Židáčků
pár tisíc na ručičku.
Za to zasloužíš od národa
pár řízných faciček na hubičku.

I když se Hilsnerovu obhájci podařilo dosáhnout zrušení kutnohorského rozsudku a zahájit v říjnu 1900 nové projednávání případu u soudu v Písku, Hilsner byl nakonec opět shledán vinným. Rozsudek smrti mu nicméně císařská milost změnila na doživotí. V roce 1918 se Leopold Hilsner dostal na svobodu a zbytek života strávil ve Vídni.