Bitva u Karbalá: Proč musel zemřít vnuk proroka Muhammada?
Početné vojsko svírá ze všech stran malou skupinu rebelů. Pokusy o vyjednání smíru selhávají. Velitel mohutné armády Umar ibn Sa´ad promlouvá k vůdci vzbouřenců: „Dávám ti poslední šanci. Uznej Jazída I. za chalífu a slož své zbraně, jinak žádný z tvých mužů nevyvázne životem.“ Jeho protivník se hrdě napřímí: „To nikdy neudělám.“
Těmito slovy odsoudí Husajn, syn posledního z volených vůdců islámské říše, sebe i 72 mužů své družiny k smrti. Jak došlo k bitvě u Karbalá, podle šíitských muslimů snad nejhorší tragédii v dějinách islámu?
Odpor proti hříšníkovi
Mezi stoupenci nového náboženství, které v 7. století založil muž z Mekky jménem Muhammad, to vře. Roku 680 umírá chalífa Mu´ávija z rodu Umajjovců. Ten ještě před svou smrtí prohlásí za dědice říše svého syna Jazída.
Ovšem toto rozhodnutí se mnoha muslimům nezamlouvá. Jazída považují za hříšníka, který si libuje v pozemských rozkoších. Copak se nenajde vhodnější kandidát na vůdce chalífátu? Část muslimů si vzpomene na Husajna. Mladší syn Mu´avíjova předchůdce Alího se těší pověsti zbožného muže. Kromě toho patří k potomkům samotného proroka Muhammada. Alí se totiž oženil s dcerou zakladatele islámu Fátimou. To jeho vnuka Husajna v očích některých muslimů přímo předurčuje k tomu, aby se ujal vlády nad stále se rozšiřujícím chalífátem.
Husajnovi stoupenci se shromáždí ve městě Kúfa ležícím na území dnešního Iráku. Jejich vyvolený mezitím pobývá se svou rodinou v Mekkce. Do nejposvátnějšího místa islámu se uchýlil poté, co odmítl veřejně podpořit Jazídův nárok na vůdcovství. Jestlipak se odváží zajít i dál a postaví se nepříliš oblíbenému chalífovi v otevřeném boji?
V obklíčení
Husajn se rozhodne vyslyšet volání svých zastánců. V doprovodu sedmdesáti dvou mužů se vydává z Mekky do Kúfy. Bere s sebou i ženy a děti. Na cestě prý potká slavného básníka al-Farazdaqa, který ho varuje: „Srdce Iráčanů budou s tebou, avšak jejich meče budou bojovat za Umajjjovce.“ Muhammadův vnuk netuší, jak brzy se o pravdivosti básníkových slov přesvědčí!
Jeho cesta do Kúfy totiž neunikla guvernérovi Iráku. Ten na chalífův rozkaz vyšle za vzbouřenci početné vojsko. Podle legendy ho tvořilo až třicet tisíc mužů! Toto číslo ovšem považují historikové za značně nadsazené. Mnohem blíže pravdě zřejmě bude skromnější údaj o armádě čtyř tisíc mužů. I tak se ovšem jedná o strašlivou přesilu!
Jazídovi vojáci dostihnou Husajnovu skupinu poblíž iráckého města Karbalá. Široko daleko se táhne poušť a oni obklíčeným odříznou jedinou cestu k vodě. Týden je týrají žízní. Doufají, že tato muka přimějí vzbouřence se vzdát. Jenže netuší, s jak tvrdohlavým protivníkem se střetli. Veškeré pokusy o domluvu se míjejí účinkem…
Nevyslyšené prosby
Během vyčkávání pronese Husajn několikrát ke svým mužům i nepřátelským vojákům řeč. Jeho proslovy prý znějí tak působivě, že dokonce přesvědčí jednoho z Jazídových generálů, aby se přidal k jeho malé skupince. A velitel vojska Umar ibn Sa´ad? Ten by údajně Husajna nejraději propustil. Od rozzlobeného vládce islámské říše však dostane jasný vzkaz: Pokud se Alího syn nepokoří, musí zemřít. Jestliže ho necháš jít, zaplatíš za to vlastní hlavou!
Nebezpečí, které se nad ním vznáší, si dobře uvědomuje i Husajn. Proto podle legendy v předvečer osudné bitvy naléhá na členy svého doprovodu, aby ho opustili, dokud je čas. Nepřeje si, aby za něj někdo zemřel. Jeho věrní se ovšem nenechají zviklat. Budou ho následovat i na smrt. Dobrá, dospělí muži tedy rozhodli o svém osudu. Co však s těmi, kteří se uprostřed konfliktu ocitli zcela nevinně? Ušetří chalífovi vojáci ženy a děti? Husajn doufá, že ano.
V obklíčeném táboře se spolu s ním nachází i jeho půlroční synek Ali Ashgar. Miminko umírá žízní. Husajn ho vezme do náruče a vydá se s ním k nepřátelům. Snad se muži v Jazídových službách slitují alespoň nad tím maličkým človíčkem. „Prosím jen o doušek vody pro svého synáčka,“ obrací se k Umaru ibn Sa´adovi. Místo milosrdenství však dostane v odpověď šíp. Husajn sevře nehybné tělíčko svého syna a přemožen žalem se vrátí zpátky do tábora. S takovou krutostí nepočítal!
Masakr
Ráno se rozpoutá bitva. Husajnovi muži se bijí jako lvi, ale proti takové přesile nemají sebemenší šanci. Nikdo z nich nepřežije. Samotná Husajnova smrt však chalífovi vojáky neuspokojí. Jeho mrtvému tělu useknou hlavu a narazí ji na kůl. Pro výstrahu, aby se nikdo neodvážil postavit Jazídovi. Další bojovníci se již sápou po starším Husajnovu synovi Zajnu al-Abidinovi. I on musí zemřít! V tu chvíli se jim prý postaví do cesty Husajnova statečná sestra Zajnab. „Jestliže ho usmrtíte, budete mě muset zabít s ním!“ vykřikne. Její odvaha udělá na nepřítele dojem, a tak život dítěte ušetří. Všechny ženy a děti pak putují do zajetí do syrského Damašku, který se stal hlavním městem chalífátu.
TIP: Aiša a „ty druhé“: Jak to bylo s Muhammadovými manželkami?
Zajnab nepřestává šířit mezi lidmi informace o bitvě, lépe řečeno masakru, a vystupuje proti Jazídovi. Umírá asi dva roky po střetnutí. Ještě o rok dříve odchází na věčnost Husajnova dcera Sakinah. Jak se traduje, zabil ji žal nad otcovou smrtí. Jazíd I. se ze svého vítězství nad vzbouřenci dlouho neradoval. Vládl pouhé tři roky, než ho sklátila neznámá nemoc. Rod Umajjovců, z nějž pocházel, se ovšem držel u moci až do poloviny 8. století…
Ve stínu legend
Opravdu se ale bitva u Karbalá odehrála takto? Pravděpodobně nikoli. Historická fakta o této události totiž příliš překrývají legendy. Šíitští muslimové vidí v Husajnovi mučedníka. Proto v líčení bitvy dávají důraz na Husajnovu statečnost, zbožnost, stejně jako dojemnou věrnost jeho nejbližších. Jazíd a velitelé jeho armády pak v podání šíitů představují dokonalé padouchy.
Sunnité na dávný střet tak jednoznačný názor nemají. I oni sice považují bitvu u Karbalá za tragickou epizodu v dějinách islámu a Jazída odsuzují za nemravný způsob jeho života, avšak zpochybňují, zda útok na Husajna umajjovský chalífa skutečně nařídil. Navíc se ani neshodnou, jestli se Alího syn skutečně proti Jazídovi vzbouřil. Historikové pak nepřistupují k neoblíbenému vládci tak přísně. Přiznávají mu zásluhy na reformách administrativního a finančního systému říše a vyzdvihují jeho zájem o zemědělství.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií