Bitva o Alamo: Zbytečný masakr, nebo symbol hrdinského odporu?

Bitva o Alamo byla zásadní událostí Texaské revoluce, fakticky stála za „vznikem“ státu Texas coby nedílné součásti USA. Že to tenkrát obránci projeli na celé čáře? Navzdory proklamovanému nacionálnímu patosu o velké oběti statečných hrdinů to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo.

V amerických hodinách občanské nauky nezaznívá celá řada faktů, které nabízejí alternativní pohled na celou Texaskou revoluci a bitvu o Alamo. Například chybějí informace, že američtí osadníci, kteří zamířili do jižních teritorií, vstupovali na území Mexika vědomě. A předtím přislíbili, že když jim bude pronajata mexická půda, budou hrát podle pravidel této země. 

Otrokáři v neotrokářském státu

V zásadě to znamenalo dvě věci: stát se katolíky, a také přijmout mexické státní občanství. Kolonisté ale ani na jedno z pravidel nedbali. Naopak se cítili velmi dotčeni, že jim bylo bráněno vytvářet protestantské kongregace. 

A nebo: odmítali se stát řádnými Mexičany a pak se ohrazovali, když jim byla upírána účast v mexických volbách, případně když jim nebyla umožněna volba v těch amerických. Zkrátka: přišli sice na území cizího státu, ale nechovali se tu zrovna jako na návštěvě.

Jedním ze zlatých pravidel Mexika bylo, že zapovídalo otroctví. Vzhledem k historickým zkušenostem se španělskou okupací se tomu nemůžeme moc divit. Američtí kolonisté ale s sebou otroky přivedli. Doufali, že na jejich dřině vybudují prosperující byznys tabákových a bavlníkových plantáží – tak jako v jiných regionech Států. Mexiko ale otrokářství považovalo za nekřesťanské a barbarské, a tak se snažilo o nápravu. K nelibosti příchozích Američanů. 

Podobně Mexičanům vadil zjevný rasismus Američanů, se kterým pohlíželi na indiány, mestice, kreoly a další míšence jako na druhořadé obyvatele. Snědší pleť a geneticky pestrou minulost měl přitom skoro každý Mexičan, a tak podobné pokusy o útlak od cizinců nepřijímali s nadšením.

Dělo vám nevrátíme!

Předehrou k Texaské revoluci byla v zásadě úplná malichernost, kterou kronikáři popisují jako slavnou bitvu u Gonzales. Mexičané si „naběhli“ přesně podle úsloví pro dobrotu na žebrotu. V roce 1831 totiž americkým osadníkům v okolí Gonzales zapůjčili zbraně, aby se mohli úspěšněji bránit proti nájezdům Komančů. V rámci výpomoci jim nabídli i jedno šestiliberní dělo. A když po čtyřech letech hrozba pominula, vyžádali si zapůjčenou výzbroj zpět. Američané to ale vnímali jako snahu o odzbrojení a Mexičany jako utlačitele. Atmosféra houstla. Když se plukovník Domingo de Ugartechea vydal se stovkou mužů dělo vyzvednout, shlukli se kolem zastaralého kanonu „revolucionáři“. Vztyčili na něm americkou vlajku a volali: „Jestli jej chcete, musíte si ho vzít.“ A tak se i stalo. 

Zajištění jednoho kousku artilerie ale americké osadníky neskutečně popudilo, a  tak zaútočili na ležení mexického oddílu. De Ugartechea, vida, že proti přesile nic nezmůže, zavelel k ústupu. Tím začala pro Američany revoluce. Mexiko celou událost vnímalo mnohem povrchněji, jako jednu z dalších provokací. A projevenou aroganci chtěli náležitě potrestat. Kam se ale viníci poděli? V Gonzales už k vidění nejsou. Tisícovka amerických dobrovolníků se totiž rozprchla, oficiálně se zdůvodněním, že se vrací domů pro proviant a munici. Což také dobře vysvětluje, proč se v Alamu nacházely jen necelé dvě stovky obránců.

V nepevné pevnosti

Volba Alama jako klíčového opevněného bodu také nepatřila k nejšťastnějším. Nebyla to žádná promyšlená fortifikace, jen misijní stanice, později lehce přestavěná tak, aby odolala nájezdům indiánů. Nepočítalo se s tím, že by snad někdy měla odolat dělostřelbě, leda tak šípům. Nejednalo se o nějaké odlehlé izolované orlí hnízdo a snadno ubránitelnou pozici.

Ze San Antonia, kam dorazil mexický generál Antonio López de Santa Anna, to sem byl jen kousek. A generálových 1 800 ostřílených vojáků s sebou mělo i děla. Bylo zřejmé, na které straně stojí výhoda.

Antonio López de Santa Anna se rozhodl zabránit nevyhnutelnému masakru a žádal vydání pevnosti bez boje. Po dlouhém vyčkávání, které si vyžádal velitel amerických sil William Travis, mu odpovědí byly jen peprné nadávky. Santa Anna se rozhodl, že obránce spíš přivede k rozumu hlad a žízeň, a tak nechal uzavřít celý perimetr. Vyčkával.

Kdo velí?

Bitva o Alamo tedy nebyla kontinuál­ním zápasem, vřavou zuřící třináct dní v kuse. Počínaje 23. únorem 1836 až do časného rána 6. března se vlastně nedělo vůbec nic. Tedy skoro. Většina z dobrovolníků doufala, že jim přijde na pomoc texaská armáda Sama Houstona. Za zdmi pevnosti bylo dusno. Travis přenechal velení „obrany“ Jamesi Neillovi, který nebyl mezi lidmi zrovna populární. Těsně před obléháním Neill odjel, aby se postaral se o svou nemocnou rodinu. A tak se ke slovu dostal plukovník Travis, který ale nebyl považován za právě zkušeného vojáka.

Došlo k roztržce a jeho následnému sesazení. Obrany se tak oficiálně ujal traper James Bowie. Ten své zvolení ale slavil alkoholem tak mocně, že ani nebyl schopen vydávat rozkazy. Po dvou dnech bylo rozhodnuto, že se Bowie a Travis budou o velení dělit – první si vezme na starost dobrovolníky, druhý regulérní armádu. Ano, velení obránců rozhodně nebylo jednotné a jednomyslné.

Zajatce nebrat

Z obležené pevnosti se podařilo uniknout poslovi, který se okamžitě vydal za generálem Samem Houstonem s akutní žádostí o zásoby a posily. Ten jich ale sám neměl nazbyt. Zvlášť poté, co se přibližně 350 mužů postavilo proti jeho rozkazu a vyrazili pevnůstce Alamo na pomoc. K místu nikdy nedorazili, mexické oddíly je nepřipravené zmasakrovaly po pár desítkách mil cesty.

O půl šesté ráno dne 6. března došla generálu Santa Anna trpělivost. Pochopil, že Američané hrají o čas, a tak dávají vůdci rebelů Samu Houstonovi prostor k vyzbrojení rebelů. Když předchozí pokusy o domluvu selhaly, nařídil Santa Anna útok. Obránci pevnosti dokázali v zoufalé situaci vyřadit z boje třetinu všech Mexičanů, ale poté, co padl Travis i Bowie, do čtyřiceti minut boj skončil. Mexický generál ušetřil jen ženy a děti, nikoho z mužů uvnitř pevnosti na milost nevzal. 

TIP: Krvavý nůž: Nejslavnější indiánský stopař nalezl smrt v bitvě u Little Bighornu

I když Santa Anna pevnost dobyl, vítězství mu přišlo draho. Američané v celém Coahuila y Tejas už měli jasno, na kterou stranu patří. Prohráli sice ještě dvě bitvy v otevřeném poli, ale když 21. dubna 1836 nečekaně zaútočí na tábořící mexickou armádu u San Jacinta, která si už byla jistá svým vítězstvím, rovnováha se nečekaně vychýlí. Tu noc padne 700 mexických vojáků, 208 jich je raněno a 730 zajato. Texaské vojsko přitom mělo jenom devět ztrát na životech a 30 zraněných. Mezi zajatými je i generál Santa Anna, který se rozhodne podepsat příměří a vzdát se nároků na Texas. 

Sam Houston se tehdy stane pro celý národ oslavovaným hrdinou a všichni budou vzpomínat na obránce Alama, kteří svou obětí zásadní měrou přispěli k vítězství. To, že šance na jejich přežití byly minimální a nikdo jim vlastně nehodlal pomoci, se už ale většinou nedočteme. Byli jen oběťmi na oltáři Texaské revoluce.