Bílé zlato antiky: Stála sůl za vzestupem starověkého Říma?

Sůl je zdánlivě obyčejná látka, ale v antice se s ní dalo platit, vedly se o ni války, sloužila jako forma nátlaku nebo umožňovala uchovávat potraviny, byla zkrátka všudypřítomná. 

V kuchyni i kultu

Na nepostradatelnost soli v antickém světě lze sotva usuzovat z písemných a archeologických pramenů. Antičtí autoři, kteří se o ní šířeji zmiňují, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Ani archeologie není moc nápomocná, protože sůl se snadno rozpustí, nebo kompletně zužitkuje a nezanechá stopy. Nicméně sůl musela být nedílnou součástí života. 

Biologický aspekt lidské potřeby soli se totiž v antice nelišil od toho moderního. K tomu ovšem musíme přidat daleko širší použití v běžném životě, o kterém víme z těch mála dochovaných písemných dokladů. Sůl se přidávala do příkrmů pro hospodářská zvířata a v menší míře do směsi pro hnojení půdy. Své využití měla i v lékařství při snižování vysokých horeček, dehydrataci, nechutenství a při léčbě některých dalších neduhů. V kosmetice sloužila k otvírání pórů a čistění pleti.

Uplatnila se ale i v náboženství, protože bez mola salsa (solené špaldové mouky) se nemohl obejít žádný oficiální rituál nejen římského kultu. V neposlední řadě našla obrovské využití jako konzervační prostředek, neboť až do konce 19. století sůl představovala jediný způsob, jak dlouhodobě uchovávat potraviny.

Gaius Plinius Secundus (1. století n. l.) ve svém díle O přírodě popisuje několik druhů soli i s jejími účinky. Například frygická má být dobrá na zrak, kappadocká na kůži, pro léčbu očních chorob u zvířat sůl ze španělské Baetiky, na jídlo a konzervaci potravin ta řecká, ale jako nejlepší a nejbělejší uvádí sůl z jihoitalského Tarenta.

Odpařování a dolování

Poptávka po soli musela být obrovská a tomu odpovídala i její produkce. V horkých středomořských oblastech nepředstavovala těžba soli v antice téměř žádný problém, protože se zde podobně jako dnes dala získat odpařováním mořské vody, případně jiného slaného vodního zdroje (slanou vodu obsahují i některá vnitrozemská jezera či prameny).

Dražším a náročnějším způsobem se sůl získávala dolováním z ložisek v geologických útvarech, a to spíše ve vnitrozemí. Ve starověku se takto nejvíce soli vytěžilo v solných dolech v rakouském Hallstattu, které mohly produkovat až 100 tun ročně. Existovaly však i další oblasti s bohatými ložisky pro těžbu, například v Burgundsku, Švábsku, na jihu Polska, v Karpatech a Transylvánii. Solné doly zaznamenává Plinius i na Sicílii, Iberském poloostrově a v Kappadokii.

V severozápadní Evropě, kde slunce tolik nesvítí a nehřeje, se často využívala takzvaná briketáž. Umělým zahříváním nádob se slanou vodou docházelo k výparu a krystalizování soli. Neměli bychom si ale dělat iluze o kvalitě takto produkované soli – byla snad srovnatelná s dnešní solí posypovou. S rozvojem antické civilizace tyto způsoby získávání mizely, protože rostoucí Římská říše zvládala své provincie a mnohdy i barbarské kmeny za hranicemi dostatečně zásobovat solí získanou výparem mořské vody.

Využívání solných pánví k odpařování mořské vody je ekonomicky daleko výhodnější. Voda se zpravidla začátkem léta uzavírala v umělých a mělkých nádržích, kde vítr a slunce během parných dnů vykonaly všechnu práci. Vlhká sůl, která krystalizovala na jejich březích, se na podzim vysušila na stanové konstrukci a následně se podrtila v solných mlýnech na konzistentní velikost zrníček. Ve středomořském klimatu mohl tento proces trvat 80–100 dnů.  

Hojnost soli

Římští autoři z přelomu letopočtu uvádějí, že legendární král Ancus Martius (7. století př. n. l.) otevřel takové saliny v ústí Tibery, kde se ročně produkovala sůl v hodnotě 4 tun stříbra. Zmiňují solné pánve po celém Středomoří, například i v Pompejích. Z pozdní antiky víme, že mořská sůl se získávala nedaleko Benátek. Archeologicky jsou dokumentovány saliny na pravém břehu zmiňované Tibery (1. století n. l.), ale také v jihotureckém Kaunu, kde v antice fungovalo 48 kruhových jezírek (o průměru 4,3 m a hloubce 14–18 cm) spojených kanálky s mořem. Každopádně i tato sůl obsahovala nečistoty, jichž se antičtí autoři doporučovali zbavit proplachováním a následnou rekrystalizací. 

Písemné prameny ani archeologie ovšem nejsou schopny odhadnout množství takto získané soli. Pro srovnání se můžeme podívat na produkci soli v 19. století, kdy například solná jezera na Krymu mohla produkovat od 3 000 do 13 000 tun soli ročně a okolo města Thermisi na Peloponésu se v této době sklízelo až 20 000 tun soli ročně. Z toho bychom mohli vyvozovat, že většina přímořských měst v antickém Středomoří byla schopná sama zásobovat lokální trhy. Patrně právě pro snadnou dostupnost neměla pro středomořské civilizace sůl valnou ekonomickou hodnotu, na rozdíl od barbarských kmenů. 

Sůl nad zlato?

Sůl je relativně těžká a objemná komodita, která se hůře transportuje na velké vzdálenosti (hlavně do vnitrozemí). Přímořským městům se tak nevyplácelo s ní mezi sebou obchodovat. Z Plutarchova popisu obléhání Athén roku 295 př. n. l. víme, že cena 1 medimnu (asi 52 litrů) soli vzrostla na 40 drachem, ale to samé množství obilí až na 300 drachem (1 drachma = denní plat kvalifikovaného řemeslníka). Ekonomicky výhodnou a obchodovatelnou komoditou se sůl stala až v Římské říši.

Za samotný vzestup města Říma mohla sůl, respektive už uváděné solné pánve v ústí Tibery. Kontrola tohoto území byla pro Římany pravděpodobně tak důležitá, že si ji pokoušeli nárokovat nejen vojensky, ale i propagandisticky formou legendárních počátků. Samotný Řím se také nacházel v místě vhodného brodu přes Tiberu a na Via Salaria (solné cestě), která vedla ze solných pánví přes Apeniny až k Jaderskému moři. 

Výsadního postavení využívalo město ve svůj prospěch. Z počátku se snažilo udržovat cenu soli na únosné míře, aby si ji mohli dovolit i nemajetní občané. A naopak během punských válek, kdy Řím sváděl boj na život a na smrt s Kartágem (3.–2. století př. n. l.), uvalil na obchod se solí velkou daň. Pro neplnoprávné římské občany, například Latiny, Etrusky či Umbry, navýšil ceny a zisky pak plynuly do armády. Římský cenzor Marcus Livius, který tento postup prosadil, si za to vysloužil přízvisko Salinator.

Římský přístup k bílému zlatu se nezměnil ani v pozdějších staletích, kdy se jeho těžba při pobřeží rozvinula. Sůl byla poté využívána k zásobování římských vojenských táborů na Rýnu, kde se ve 2. a 3. století n. l. dokonce vyskytují specializovaní obchodníci s touto komoditou – negotiatores salarii. 

Ropa antiky

Sůl bezpochyby představovala v určitých dobách antiky strategickou surovinu podobně jako dnes ropa. Ve Středomoří byla její ekonomická hodnota omezená, ale o to víc se mohla sůl využívat jako forma politického nátlaku na barbarské kmeny. Například Augustus si v 1. století př. n. l. podmanil odbojný alpský kmen Salassů tím, že je odřízl od přístupu k soli.

TIP: Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

V 1. století n. l. dokonce písemné prameny referují o bitvě mezi kmeny Hermundurů a Chattiů, které se střetly o nadvládu nad (nám neznámou) solnou řekou. Řecký zeměpisec Strabon okolo přelomu letopočtu zanechal zprávy o bojích mezi ilyrskými kmeny, v nichž hrály důležitou roli zdroje soli. Římský právník Julius Paulus ve 3. století n. l. uvedl, že za prodej soli (stejně jako například železa a obilí) barbarským kmenům za hranice Římské říše hrozil trest smrti. A pozdně antický spisovatel Ammianus Marcellinus se zmiňuje o bojích o sůl mezi Burgundy a Alamany ještě v roce 369 n. l., kdy Řím spěl ke svému konci.