Bavič Londýna: Zázračný koník Marocco bavil poddané i královnu Alžbětu I.
Marocco dostal jméno od svého pána Williama Bankese podle marokénu, jedné z nejdražších usní, z níž se vyráběla sedla pro ty nejvýše postavené. Byl to drobný svalnatý koník výjimečné obratnosti a zdatnosti, jehož hlavní předností se stala nebývalá inteligence a schopnost se učit.
Zrodila se senzace
Bankes rozpoznal talent svého señora, jak koníka oslovoval, a tak jednoho dne prodal všechen svůj majetek, koupil pro Marocca stříbrné podkovy a za zbytek peněz se přestěhoval ze Staffordshiru do Londýna. V tamější krčmě U zkřížených klíčů (Cross Keys Inn) na Gracechurch Street pak předváděli svoje kousky. A že bylo nač se dívat! Koník dokázal chodit po dvou i po třech, hrát mrtvého, vybrat z publika osobu podle Bankesova přání (třeba člověka s brýlemi) nebo rozlišit barvy.
V jednom oblíbeném představení Marocco vypil kbelík vody a na Bankesův pokyn se na jevišti vymočil. K pobavení publika vybíral z přítomných dam panny a poběhlice nebo se uklonil královně Alžbětě. Když mu však Bankes uložil, aby se poklonil španělskému králi Filipovi II., koník vycenil zuby, zařehtal a vyhnal svého cvičitele do zákulisí.
Ačkoliv záhy začali jiní cvičitelé napodobovat Maroccovy kousky, v jednom byl Bankesův señor nedostižný – ve schopnosti počítat. Bankes třeba vybral mezi publikem mince a Marocco dokázal určit, komu která původně patřila a dupáním kopyt spočítat, kolik jich kdo dal.
Milovaní i pronásledovaní
V polovině devadesátých let 16. století už Bankes se svým koněm patřili k nejpopulárnějším bavičům Londýna. Představení jim vynášela, a proto Bankes nechal postavit samostatnou scénu jen pro ně. Najal dokonce hudebníky, kteří je doprovázeli skladbou Bankes's Game. Roku 1601 pak přišel jejich největší kousek – společně vystoupali po schodech na střechu katedrály svatého Pavla. K velkému úžasu publika poté Marocco zase sestoupil na ulici a hrdě odkráčel.
Sláva učenlivého koníka a jeho pána se rozletěla široko daleko. Dvojice vyrazila na šňůru, zprvu po Britských ostrovech, kde zavítali například do Edinburghu či Shrewsbury, a záhy se vydali i za moře. Spolu s muzikantem, který doprovázel jejich vystoupení, navštívili Paříž, kde se v krčmě Lion d'Argent Inn na Rue Saint-Jacques koník proslavil jako Monsieur Moraco. Zde však Bankese uvěznili a obvinili z čarodějnictví. Pro cvičitele to vypadalo špatně, dokud neprozradil svým věznitelům, že většina triků spočívá v nenápadných gestech rukou, na něž koník reagoval.
Francie se vůbec ukázala být pro dvojici dosti macešskou – v Orléans sice opět slavili úspěch u publika, ale Bankes byl znovu vězněn a hrozilo mu upálení pro čarodějné kousky. Cvičitel si vyžádal možnost naposledy vystoupit se svým milovaným koníkem, který během představení poklekl před křížem, který držel přítomný kněz, a prokázal tak, že ani on, ani jeho pán nejsou spolčeni s ďáblem. Bankes byl propuštěn a oba opouštěli město s odškodným a průvodním listem, který měl vynahradit předchozí příkoří.
TIP: Podívaná, jaká tu nebyla: Kabinety lidských kuriozit lákaly miliony návštěvníků
Dvojice navštívila Frankfurt, Lisabon, Řím i Wolfenbüttel, až nakonec roku 1605 zázračného koníka dostihla smrt. Teprve po jeho skonu Bankes odhalil tajemství výcviku Gervasovi Markhamovi, anglickému básníkovi a spisovateli, který je shrnul ve své knize Cavelarice (1617).
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií