Balkánský zápas profesora Masaryka: Proč se postavil za obviněné Srby?

Událost, která do historie vstoupila jako záhřebský proces, se ve své době stala nevídanou aférou nejen v rámci habsburské říše, ale i ve světě. Ve výsledku usvědčila rakouské úřady z pletich a podvodů a přivedla do mezinárodního povědomí dosud nepříliš známého profesora Masaryka, který do boje za záchranu nevinných lidí investoval obrovské množství času a úsilí. 

Konečně rozmnožitelem říše

Císař František Josef I. byl v mnoha ohledech vychován spíš v duchu 18. než 19. století, ve kterém se narodil. Nerozuměl rychle postupujícím proměnám společnosti a zůstával konzervativním představitelem starých časů v dobrém i špatném smyslu slova. Zahraniční politika a diplomacie byly podle něj záležitostí dynastie a veřejnost do nich neměla pokud možno mluvit.

V počátcích své vlády také doufal, že se osvědčí jako příkladný panovník-vojevůdce na bojišti, ale jeho angažmá ve válce v severní Itálii v roce 1859 skončilo fiaskem. Podobně papírově byl po vzoru svých předků, císařů Svaté říše římské národa německého, „rozmnožitelem říše“. Série politických a vojenských neúspěchů naplnění těchto dvou slov dlouho bránila.

Během války z roku 1866 ztratila habsburská říše definitivně vliv nejen v Itálii, ale také v německém prostoru, který Prusko začalo proměňovat v Německé císařství. Habsburské říši tak vlastně zůstala jediná možná oblast k šíření vlivu: Balkán. Zde se ovšem střetávala s ruskými zájmy, což mělo nakonec osudové následky nejen pro podunajskou monarchii, ale pro celou Evropu a potažmo svět.

Příslovečným „rozmnožitelem říše“ se František Josef stal až v kmetském věku, konkrétně v roce 1908. Oním novým územím se stala Bosna a Hercegovina, i když by se možná slušelo říct, že se jednalo spíš o území staronové.

Nad Bosnou a Hercegovinou totiž Rakousko-Uhersko drželo protektorát už od roku 1878, kdy velmoci sjednaly kompromisní řešení jedné z velkých balkánských krizí. Anexe tohoto zaostalého regionu staré úmluvy porušila a pobouřené reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Mimořádně rozhořčeno bylo carské Rusko a také Srbsko, které doufalo v postupnou konsolidaci oblastí obydlených Srby. Za těchto okolností rostla skepse či přímo nenávist slovanských národů k monarchii, zatímco rakouští Němci se utvrzovali ve víře v nebezpečí panslavistických rejdů. 

Za vším stojí Srbové!

Hlavním strůjcem anexe Bosny a Hercegoviny byl původem český šlechtic, ministr zahraničí Alois Lexa von Aehrenthal. Ačkoliv si to on sám (podobně jako císař) nehodlal připustit, tímto krokem popudil všechny zbývající velmoci s výjimkou Německa, ke kterému se tak habsburská říše ještě těsněji přimkla. Potvrdila tím, kdo je v tomto tandemu silnějším partnerem. Aehrenthal byl vzdělaný, pracovitý a loajální státní úředník, zároveň však dokázal projevit příkrost a lstivost. Jak se později prokázalo, kvůli znemožnění Srbska a oslabení jeho vazeb k dalším Jihoslovanům neváhal podpořit hon na čarodějnice. 

V roce 1909 započal v Záhřebu soudní proces s 53 obviněnými Srby nejrůznějšího původu a postavení, od obchodníků po poslance. Mělo jít o členy spiklenecké organizace Slovenski Jug, jejímž údajným cílem byl teroristický boj proti Rakousku a ustavení takzvaného Velkého Srbska v zájmu srbské panovnické dynastie. Vzhledem k tomu, že habsburská část Balkánu náležela k uherské části monarchie, celý proces probíhal pod maďarskou taktovkou, a to velice nestandardním způsobem. 

Jak ale s těmito poměrně odlehlými záležitostmi souvisel Masaryk? Charismatického pražského profesora a poslance říšské rady spojovaly s děním na Balkáně četné osobní vazby. Na české univerzitě v Praze, kde působil od roku 1882, totiž studovala řada Srbů, Chorvatů a Slovinců, kteří k němu vzhlíželi a zamilovali si ho. O záhřebský proces se Masaryk přirozeně zajímal tím spíš, že se mezi obžalovanými ocitlo několik jeho přátel a že ho další z nich o celém dění podrobně informovali. Nakonec se rozhodl podniknout z pozice říšského poslance vlastní vyšetřování přímo na místě. 

Protiútok poslance Masaryka

Už předtím Masaryk patřil k hlasitým kritikům Aehrenthalovy politiky, protože destabilizovala evropskou scénu a chovala se bezohledně vůči malým národnostem. Fakta, která profesor zjistil v Záhřebu, Bělehradě i dalších městech, však patrně překonala jeho nejtemnější představy. Po návratu vystoupil Masaryk opakovaně na půdě říšské sněmovny a svoje kolegy postavil před šokující fakta:

„Je to, co se předvádí v soudní síni, opereta, je to komedie, je to inkvizice, je to tragikomedie? […]. Předseda je v disciplinárním vyšetřování kvůli výtržnostem v opilství […]. Vyšetřující soudce byl obviněn, že ve Varaždíně, kde byl soudcem, falšoval dokumenty […]. Protokoly byly zfalšovány: zatím téměř všichni svědkové konstatovali, že tak nemluvili […]. Ptáte-li se těchto chudáků jednoho po druhém ‚Víš, z čeho jsi obžalován?‘, dostanete ode všech odpověď: ‚Ne, nevím.‘ Nerozumějí, co od nich žalobce a předseda soudu chtějí, rozumějí jen, že mají přijít na šibenici.“ 

Nešlo přitom „pouze“ o procesní chyby a manipulace. Masaryk poukazoval také na krajně podezřelou figuru Djordje Nastiće, korunního svědka záhřebského procesu. Toho provázela pověst agenta-provokatéra a ve svých tvrzeních si protiřečil. Některá jeho tvrzení byla takřka směšná, jako třeba pokusy interpretovat běžnou korespondenci jednoho z obviněných jako krycí řeč, v níž například „moje knihovna“ znamená „zbývající bomby“.

Právě Nastić vytáhl na světlo takzvaný Status jihoslovanské revoluční organizace, z něhož žalobci do značné míry vycházeli. Očividně nešlo o dílo organizované skupiny, jak tvrdili, ale o spisek osamocené osoby vedené docela odlišnými motivy. Ostatně údajná teroristická organizace Slovenski Jug byl ve skutečnosti studentský spolek, jehož členové se nevěnovali terorismu, nýbrž pořádání knihovny, a namísto boje ve jménu srbské dynastie inklinovali k demokratismu. Vše nasvědčovalo, že falešné důkazy vznikly na rakousko-uherském vyslanectví v Bělehradě, a tedy s vědomím vyšších diplomatických míst.  

Trapný konec aféry 

Sílu Masarykových tvrzení podpírala pečlivost, s jakou získal a ověřil všechny podklady, ale rovněž jeho předchozí veřejné angažmá. Byl to přece člověk, který proti sobě neváhal obrátit hněv antisemitské veřejnosti v souvislosti s obranou Žida Hilsnera a popudit proti sobě většinu vlastního národa, když vyvracel pravost údajně středověkých Rukopisů královédvorského a zelenohorského. 

Masaryk ve sněmovně žádal, aby byl záhřebský proces zrušen a vznikla vyšetřovací komise. Získal podporu 167 poslanců z 299, což bohužel nestačilo na potřebnou dvoutřetinovou většinu. Pražský profesor neváhal z podílu na zmanipulovaném procesu otevřeně osočit i samotného ministra Aehrenthala. Ten na jeho opakované projevy v říšské radě odpovídal vyhýbavě a pokoušel se ho nepřesvědčivě odbýt tvrzením, že škodí monarchii. Masaryk naopak poukazoval, že je to Aehrenthal a jeho „metternichovský“ styl diplomacie, co je škodlivé a neudržitelné.

Záhřebský proces byl každopádně zdiskreditován a v dubnu 1910 odvolací soud zrušil všechny rozsudky vězení, které obviněným Srbům udělila první soudní instance.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Šlo o trapnou situaci pro uherskou správu i nejvyšší vládní kruhy, protože soud konstatoval nepřípustné zasahování v politickém zájmu. A nešlo o jediný justiční triumf. V takzvaném Friedjungově procesu totiž skupina srbo-chorvatských poslanců vysoudila omluvu za článek, který zveřejnil protislovansky naladěný historik Heinrich Friedjung. Ten v něm v souladu s vykonstruovaným záhřebským procesem tvrdil, že Srbské království podporuje protirakouské spiknutí. Jako svědek s vynikající znalostí celé problematiky vystoupil před soudem opět Masaryk. Friedjunga přitom znemožnil, neboť prokázal, že se tento profesionální badatel zvyklý pracovat s pomocí kritické metody nechal oklamat primitivními falzifikáty. Závěrečnou třešinkou na dortu celé aféry bylo odsouzení novináře Vladimira Vasiće, který se podílel na tvorbě protisrbských podvrhů pro rakouské vyslanectví v Bělehradě.