Balkánská krize: Jak se dostala Bosna a Hercegovina pod vládu Rakušanů?

Bosna a Hercegovina byla jediným územním ziskem císaře Františka Josefa I. za celých 68 let jeho vlády. Okupace této země roku 1878 proběhla bouřlivým způsobem a také následující desetiletí ukázala, že se jedná o velmi problematickou provincii
24.06.2021 - Redakce Kauzy (extra Historie)


Dlouhá staletí spadalo území Bosny a Hercegoviny pod svrchovanost Osmanské říše. Situace zde byla složitá, protože šlo o území ležící na hranici s habsburskými državami a navíc se tu prolínaly různé kultury. Místní obyvatelstvo hovořilo slovanským jazykem, ale v oblasti náboženského vyznání se dělilo na tři skupiny. Největší část byla pravoslavná, následovali muslimové a katolíci.

Turecká nadvláda byla ze strany křesťanů stále více chápána jako negativní jev a během 19. století proběhla řada protitureckých revolt a rolnických vzpour. Při poslední z nich roku 1875 povstalcům pomáhali Srbové, Černohorci a Bulhaři. Posléze začalo s Osmanskou říší válčit také Rusko a Turci nakonec utrpěli porážku. Vítězní Rusové nadiktovali skomírající říši tvrdé podmínky, ale ostatní evropské mocnosti si nepřály dominanci ruského vlivu na Balkáně. Situaci měl vyřešit kongres probíhající od 13. června do 13. července 1878 v Berlíně. Mocnosti zde dohodly uspořádání balkánských poměrů na základě svých představ a Rakousko-Uhersko získalo souhlas k okupaci Bosny a Hercegoviny.

Krvavá okupace 

Pro císaře Františka Josefa I. byl tento akt významnou událostí. Vždyť během své dosavadní vlády zatím po prohraných válkách území jenom ztrácel (roku 1859 Lombardii, 1866 Benátsko) a nyní se tedy konečně dočkal nějakého zisku. Jenže to nebylo vůbec jednoduché. Bosenští Srbové i muslimové přijali rozhodnutí Berlínského kongresu s nelibostí, a když koncem července 1878 vtáhl na bosenské území rakouský XIII. armádní sbor, setkal se s nečekaně tvrdým ozbrojeným odporem.

První větší srážka proběhla při obsazování Maglaje a Rakušané během ní ztratili přes čtyři desítky vojáků. Mírně zkomolené jméno města se pak v Čechách stalo synonymem pro nějakou nepřehlednou rvačku nebo nepořádek („to byl ale maglajs!“). Postupující jednotky musely svádět tuhé boje i v příštích dnech a 19. srpna obsadili Rakušané Sarajevo. Stále víc však bylo jasné, že poměrně slabé jednotky vyčleněné pro okupaci na zvládnutí svého úkolu nestačí. Proto byla mobilizována II. armáda pod velením polního zbrojmistra Josipa Filipoviće o celkové síle přes 150 000 mužů. Ta postupně likvidovala jednotlivá ohniska odporu, až koncem srpna padl do rakouského zajetí i vůdce povstalých muslimů – učitel náboženství Hadži Loja, který byl uvězněn v terezínské Malé pevnosti. Poslední větší boje proběhly počátkem října, načež bylo celé území Bosny a Hercegoviny pacifikováno. Jednotky c. k. armády však za okupaci zaplatily vysokou daň v podobě 5 198 mrtvých, nezvěstných a zraněných vojáků

Nové problémy 

Nastalé poměry v Bosně a Hercegovině dostaly právní rámec uzavřením takzvané Cařihradské dohody z 21. dubna 1879. Na jejím základě zůstávalo toto území formálně nadále pod svrchovaností Osmanské říše, ale v praxi o všem rozhodovala okupační mocnost. V Sarajevu došlo ke zřízení zemské vlády a v jejím čele vždy stanul nějaký generál rakousko-uherské armády. Velké slovo zde pak mělo i společné rakousko-uherské ministerstvo financí. Na území Bosny a Hercegoviny přitom nadále zůstávaly silné armádní i policejní jednotky. A bylo jich třeba, protože další nepokoje na sebe nedaly dlouho čekat.

V říjnu 1881 totiž Rakušané vyhlásili nový zákon o zemské obraně, který stanovoval pro veškeré mužské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny brannou povinnost. To vyvolalo mezi muslimy a pravoslavnými velkou nespokojenost, takže koncem roku začali napadat četnické stanice i menší vojenské jednotky. Útok na kasárna v Uloku 11. ledna 1882 se stal signálem k vypuknutí povstání ve východní Hercegovině, kterého se účastnilo asi 2 až 3 tisíce ozbrojenců. C. a k. armáda nasadila k potlačení nepokojů přes 25 000 vojáků, kteří se podle oficiální statistiky střetli s povstalci v 205 srážkách různě velké intenzity.

Do poloviny roku 1882 byl odpor zlomen, ale vývoj názorně ukázal, jak nestabilní situace v zemi panuje. Rakušané se proto snažili Bosnu a Hercegovinu co nejvíce připoutat k monarchii – ať už připojením k jejímu celnímu systému, nebo založením Privilegované zemské banky určené na podporu průmyslového a obchodního rozvoje.

Všeobecný rozkvět

Je třeba říci, že okupace z roku 1878 přinesla místnímu obyvatelstvu dosud nepoznaný rozvoj po ekonomické i kulturní stránce. V následujících letech byly zakládány průmyslové podniky zabývající se zejména těžbou uhlí a zpracováním dřeva. Vznikaly nové silnice, železniční tratě a stavěly se moderní mosty. Dosud silně zaostalá země si pomalu zvykala na výdobytky západní civilizace v podobě státních škol a nemocnic. Lidé také měli možnost navštívit první divadla či muzea, významným způsobem také rostl počet titulů vydávaných novin a časopisů.

Vidina úspěšné kariéry lákala i mnohé podnikavce. Do začátku první světové války se do Bosny a Hercegoviny přistěhovalo z různých koutů monarchie na 200 000 lidí, zejména z řad inteligence, podnikatelů, úředníků, ale i řemeslníků a dělníků. Na druhé straně se však byrokratické správě země nepodařilo překonat příliš velké kulturní rozdíly mezi jednotlivými etniky. Rostlo rovněž daňové zatížení rolníků, což zvyšovalo sociální a politické napětí.

Také narůstající emancipace srbského i muslimského obyvatelstva v podobě zakládání různých osvětových, vzdělávacích a posléze i politických spolků nebyla Rakušanům zrovna po chuti. Na počátku 20. století se objevily i první politické strany, založené ovšem opět na národnostním a náboženském základě. Své vlastní tak měli Chorvaté, Srbové i muslimové. Situace se potom vyhrotila roku 1908, kdy v Osmanské říši vypukla takzvaná mladoturecká revoluce. Vyvolali ji nacionalisté toužící získat politické svobody a obnovit zašlou slávu své země.  

Anekční krize

Rakušané se obávali, že volání mladoturků po svobodě by mohlo nalézt odezvu i mezi bosenskými muslimy. Země totiž stále formálně patřila Turkům, i když fakticky to už dávno nic neznamenalo. Rakousko-uherský ministr zahraničí baron Alois Lexa von Aehrenthal proto přišel s návrhem na okamžitou anexi Bosny a Hercegoviny a nalezl podporu u císaře. Je zajímavé, že právě František Ferdinand d´Este proti tomuto záměru protestoval, ale nebylo mu to nic platné. Počátkem října 1908 vydal František Josef I. manifest oficiálně proklamující anexi, čímž definitivně skončila „papírová“ sultánova svrchovanost a Bosna se stala oficiálně součástí mnohonárodnostního soustátí. Rakousko-Uhersko zároveň mobilizovalo šest armádních sborů.

Evropská veřejnost tak byla postavena před hotovou věc, což se pochopitelně nelíbilo některým mocnostem. Anexi silně kritizovala především Itálie, ale protestovali také Britové s tím, že „porušení nebo změnu zásad Berlínské smlouvy bez předchozí dohody s ostatními státy, z nichž je v daném případě nejvíce dotčeno Turecko, nemůže vláda Jeho Veličenstva nikdy schválit, ani uznat.“

Někteří generálové ve Vídni chtěli využít dané situace a vyprovokovat válku se Srbskem jakožto nevítaným konkurentem na Balkáně. Nakonec však zůstalo jen u pomyslného řinčení zbraněmi. Mocnosti se tentokrát ještě dokázaly dohodnout bez války. Ne však nadlouho, protože první světová válka se již nezadržitelně blížila.

Poslední mírová léta

Aby uklidnil rozjitřené vášně, slíbil František Josef I. bosenskému obyvatelstvu již ve svém anekčním manifestu vydání ústavy. Ta byla císařem podepsána 17. února 1910 a oficiálně se jí říkalo Zemský statut. Z Bosny a Hercegoviny se tím staly korunní země Habsbursko-lotrinského rodu, přičemž došlo i k vytvoření Zemského sněmu, což byl jakýsi místní parlament. Měl však dost omezené pravomoci a do politických záležitostí prakticky nemohl zasahovat.

TIP: Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?

Anexe tedy v praxi nic moc nezměnila, rakousko-uherská správa země byla v podstatě stále stejná. Společenské a politické poměry naopak v posledních letech před vypuknutím světového konfliktu spíše houstly a vlivem propagandy z okolních slovanských zemí (Srbsko a Černá Hora) se radikalizovala zejména mládež. Projevilo se to například 15. června 1910, kdy čtyřiadvacetiletý student Bogdan Žerajić provedl nezdařený atentát na vojenského guvernéra Bosny generála Marijana Varešanina. Budoucnost tedy nevěstila nic dobrého. 


Další články v sekci