Autentická výprava do pohraničí v roce 1938

Sudety jako těžce zkoušený a tajemstvím zahalený pohraniční region a Mnichov jako největší zrada v našich moderních dějinách stále vyvolávají mnoho otazníků a zájem badatelů i širší veřejnosti. Vyšla celá řada odborných i populárně naučných publikací o lidech v těchto končinách, Češích i Němcích, a o tom, jak se jejich životy změnily po 30. září 1938, kdy čtyři evropské velmoci v bavorské metropoli rozhodly o rozbití Československé republiky.

Sudetští Němci opustili státní útvar, ve kterém většina z nich být nechtěla, a plni nadšení se vrátili Heim ins Reich. Dramatickému vyústění předcházela dvě desetiletí komplikovaného soužití. Přehled můžeme zahájit hned v říjnu 1918. Němečtí představitelé tehdy na historickém území českého státu, který na samém konci první světové války dosáhl samostatnosti, vyhlásili čtyři samostatné provincie (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren) a požadovali připojení k Německé říši.

Dalšího půl roku trvaly krvavé boje, než se československým orgánům podařilo situaci dostat pod kontrolu. Četné stávky a dělnické nepokoje v pohraničí si vyžádaly desítky mrtvých a v prvních letech existence republiky byla přijata řada opatření jdoucích proti zájmům tamního obyvatelstva. 25. února 1919 ministerstvo financí provedlo měnovou odluku od Rakouska, což Němcům způsobilo nemalé finanční ztráty. Dne 15. října téhož roku došlo v rámci pozemkové reformy k vyvlastnění rozsáhlých německých nemovitých majetků, které obsadili Češi. Jazykový zákon, schválený 19. února 1920, nařizoval všem státním úředníkům složit zkoušku z češtiny. Tisíce neúspěšných čekalo propuštění a jejich místa na úřadech, poštách, železnici či ve školách zaujali Češi.

Až o šest let později zasedli v koaliční vládě také ministři, zastupující německou menšinu. Státotvorný přístup a opatrný optimismus některých sudetoněmeckých politiků, že urovnání vztahů s Čechy nemusí být zcela nereálné, zhatila velká hospodářská krize. Právě na Sudety recese udeřila plnou silou. Tradiční textilní a sklářský průmysl skomíral, nezaměstnanost stoupala. Investiční ozdravné programy vlády v prvé řadě cílily na české podniky, namísto aby napomohly integraci ekonomiky a racionalizaci výroby v celém státě včetně pohraničí.

Od hospodářských problémů zbýval krůček k politické radikalizaci a nárůstu popularity Sudetoněmecké vlastenecké fronty, která v květnu 1935 už jako Sudetoněmecká strana pod vedením učitele tělocviku Konrada Henleina zvítězila v parlamentních volbách se ziskem téměř milionu a čtvrt hlasů. Nevstoupila do koaliční vlády a nadále počítala s koexistencí Sudet v jednom státním celku s Čechy, avšak požadovala plnou rovnoprávnost německé národnostní skupiny a rozšíření kulturní, vzdělávací a jazykové autonomie. Koncepce rozchodu s Československem, přijetí nacistické ideologie a připojení k Říši ale začala rychle převládat a na podzim 1937 už „henleinovci“ jiný cíl nesledovali.

Zhruba pětinu sudetských Němců představovali zarytí antifašisté. Byli si vědomi výhod demokratického zřízení republiky a několikrát žádali Prahu o hospodářskou pomoc pohraničí, o obsazení zhruba 40 000 míst ve státní správě nezaměstnanými Němci a všeobecně o větší důvěru, která by frustrovanou, ale stále pragmaticky uvažující německou menšinu mohla vymanit z moci hákového kříže. Vláda tuto šanci propásla a řady Němců ochotných Československou republiku bránit povážlivě řídly.

Počátek roku 1938 se již nesl ve znamení hlubokých zákopů, reálných i těch myšlenkových, a v očekávání rozhodujícího střetu. Na jak osudovou křižovatku přivedly náš národ nadcházející měsíce, už známe z učebnic dějepisu. Mnoho se však nedozvíme, jak den za dnem v „osmatřicátém“ prožívali obyvatelé samotného pohraničí na obou stranách barikády. Právě proto je dobré sáhnout po titulu Sudety ve stínu Mnichova od Jana Lakosila.

Autor není profesí historik, nýbrž stavební inženýr, a dlouhodobě se věnuje problematice československého pohraničí a vojenských opevnění. Zatímco ve svých minulých knihách čtenáře detailně provázel po bunkrech a pevnostech, tentokrát představuje jedinečné prameny, dobové kroniky, deníky, zápisky, hlášení a vzpomínky z pera vojáků Wehrmachtu i československé armády: henleinovce, zemědělce, starosty, hoteliéra, četníka a mnohých dalších, kteří stáli v samotném epicentru dění, ať už na Náchodsku, Karlovarsku, na Šumavě či jižní Moravě. 

Publikace obsahuje více než dvě stě dosud neznámých fotografií uveřejněných vůbec poprvé. Bohatý obrazový materiál doplňuje text, který čtenáře přenáší do mrazivé blízkosti okamžiků, kdy rozvášněné davy strhávaly hraniční sloupy s československým státním znakem, kdy bojůvky Freikorpsu vyprovokovaly krvavé přestřelky s četníky, kdy tisíce objektů v pohraniční padly za oběť rabování, kdy demoralizovaní českoslovenští vojáci opouštěli bunkry, zatímco ti němečtí se rozplývali nad krásami obsazených Pálavských vrchů, kdy obrněná vozidla Wehrmachtu duněla centrem Znojma a obyvatelstvo zdviženou pravicí zdravilo nacistické pohlaváry na tribuně, nebo kdy se prašnými cestami do vnitrozemí táhly nekonečné kolony uprchlíků. Podobných vjemů nabízí kniha bezpočet. Stránku po stránce čtenáři přechází mráz po zádech a uvědomuje si tíži a dopad velkých politických rozhodnutí, přijatých kdesi ve vyjednávacích sálech, na každodenní život obyčejných lidí.

Hned první kapitola nabízí zajímavý pohled za oponu budování pohraničního opevnění v Orlických horách v letech 1936–1938. Pomáhá nám pochopit, jak technicky a logisticky náročný proces provázel vznik železobetonových konstrukcí, jež měly zastrašit agresory. V jedné z posledních kapitol pro změnu najdeme kroniku Prachatic a přilehlých obcí mezi květnem a listopadem 1938. Vidíme v ní názorný příklad toho, jak se za několik málo měsíců proměnily nálady a mezilidské vztahy v celém okrese – zatímco u jedněch naději vystřídal absolutní zmar a strach, pro druhé nové poměry znamenaly splnění snu a zářnou budoucnost.

Kniha Jana Lakosila unikátním způsobem mapuje cestu Sudet „domů do Říše“ v průběhu zlomového roku 1938. Nestojí pouze na strohých faktech z oficiálních archivních zdrojů, hlavní přidanou hodnotu tvoří právě autentické vzpomínky a fotografie. Nejedná se o snadné čtení, ale publikaci lze rozhodně doporučit každému fanouškovi moderní historie naší země a pohraničí obzvlášť. Po velké slávě se tyto nově připojené oblasti rychle propadly na periferii zájmu. Gestapo plnilo věznice, muži i úroda mířili na frontu, podniky pracovaly na plné obrátky pro potřeby válečného hospodářství. S výjimkou kasty fanatických nacistů, kteří obsadili lukrativní pozice, nebyl ani pro sudetské Němce Mnichov výhrou. Po deziluzi z hubených let druhé světové války následovala porážka a tvrdé zúčtování v podobě odsunu. Také oni za zaplatili vysokou cenu za podlehnutí iluzím o Tisícileté říši.