Alkohol, hazard a smilstvo: Jak moc v tomto směru hřešili středověcí kněží?

Ve svých kázáních se Jan Hus nejednou opřel do svých kolegů, kteří Hospodina uctívali spíše v hospodě než v kostele. A jeho výtky nebyly jen přehnanou kritikou přísného moralisty. 

Průzkum

V letech 1379–1382 navštívil pražský arcijáhen Pavel z Janovic se svým písařem jednotlivé fary všech deseti děkanátů, které spadaly pod pražské arcibiskupství. Zkontroloval bohoslužebné náčiní, vyzpovídal duchovní i místní farníky, a pak vše pečlivě zaprotokoloval. Zapsané výpovědi totiž sloužily jako důkazní prostředek pro případná budoucí soudní jednání. Těžko dnes říct, co si arcijáhen představoval. Jako zkušený klerik znal své okolí. Pokud doufal, že se v Praze nachází kostel, v němž koná bohoslužby kněz, který by odpovídal představě ideálního duchovního, musel však být zklamán. 

Zpovídaní faráři barvitě líčili přestupky svých kolegů, které laici obvykle potvrzovali. Písař nestačil zapisovat pikantní historky. Sexuální život duchovních by se dal popsat různě, rozhodně však neodpovídal normám celibátu. V protokolu je zapsáno mnoho svědectví o nepřiznaných dětech farářů, které měli s farními služkami a kuchařkami. Vedle konkubinátu byla častým prohřeškem návštěva místních i přespolních krčem, v nichž duchovní nepřiměřeně holdovali kvašeným nápojům a hráli hazardní hry. 

Nápoje

Zdá se, že opilstwo bylo nedílnou součástí každodenního života středověké společnosti. Alkoholické nápoje, především víno, pivo a medovina, představovaly vedle vody hlavní zdroje pití. Výjimečné postavení mezi těmito nápoji zaujímalo víno, jež se v satirických skladbách dostávalo do konfliktu s vodou.

Zatímco v latinské verzi voda postupně ustoupila do defenzivy, v té staročeské ukončil konflikt nápojů opilý mistr svatého Písma kompromisem (potřeba je obou), z příznačného důvodu: bál se, „aby se nestala škoda, ať by nezabila vína voda“, a on by pak neměl co pít. 

Ovšem i v reálném životě vyhrálo pomyslný spor víno, které coby znamení Kristovy krve vystoupilo na piedestal středověkých nápojů. V husitských Čechách se jeho přijímání dostalo mezi čtyři pražské artikuly a v symbolu kalicha ozdobilo zástavy Božích bojovníků.  

Ale nešlo jen výhradně o vliv mysticko-magického pojetí vína. I z důvodu ryze praktických, tedy zdravotních, se doporučovalo pít raději víno než vodu. Člověk se mu nemusel vyhýbat, ani když se rozhodl postit.

Lidový kazatel první křížové výpravy Petr Poustevník se prý živil jen rybami a vínem. Víno pila při půstu zakladatelka řádu křížovníku s červenou hvězdou Anežka Česká. Arcibiskup Jan z Jenštejna se zase o postních dnech posilňoval pivem. Naopak voda, jejíž nedostatek je dnes globálním problémem, nebyla ničím výjimečným. Kdo ji pil, býval považován za prostého člověka. Navíc žízeň bylo skutečně lépe uhasit spíše vínem než vodou, neboť ta, čerpaná ze studní, nebývala čistá. 

Církev tedy neviděla problém v pití vína či piva. Brojila proti nadužívání kvašených nápojů a jejich konzumaci v krčmách, které kromě alkoholu nabízely ještě další pokušení: hazardní hry. Tyto dva atributy společně s konkubinátem se staly opakovaným terčem kritiky církevních traktátů, kazatelů a byly projednávány na synodách a koncilech.  

Hazard

Zatímco alkohol ničil společenské vztahy, kondici a zdraví, hazard vedle toho všeho ruinoval také majetek. Na počátku středověku upozorňoval významný učenec a encyklopedista Isidor ze Sevilly, že provozování těchto her není nikdy bez podvodu, lhaní a křivopřísežnictví. Český vzdělaný zeman Tomáš Štítný ze Štítného barvitě popsal, co se děje, když se hrají kostky: „Lánie škaredá, řeč peská, řeči bláznivé proti svatým i proti Bohu, křivá věrovánie, přísahy, svárové, vraždy, po prohrání kostečná těžká nemoc, zlodějstvo.“ 

Kostky byly považovány za nástroj ďáblův, což podporoval fakt, že se kostkovalo především v noci. Je známo, že různá provinění spáchaná pod rouškou tmy byla ve středověku posuzována přísněji a podle toho také trestána. Výsledek hazardní hry je podle Tomáše Štítného vždy špatný: „Zíště-liť, zle jest dobyl toho, a prohrá-li, také nenie dobré jeho.“ Není překvapením, že stejně jako v případě pijanství, to byla především církev, která se vydala na křížovou cestu proti zhoubnému působení hazardu.

In vino veritas? 

Pokud se o středověku říká, že byl šedý nebo temný, stačí se letmo začíst do vizitačního protokolu a zjeví se před námi každodenní barvitý život duchovních doby lucemburské. K častými návštěvníkům krčem patřili oltářníci, jejichž chování se stávalo terčem Husovy kritiky, neboť „nekáží, odbudúce mše, obecně spie neb hrají a neb v krčmě sě obierají.“  

Ovšem také faráři bývali náruživými pijany a hazardními hráči. Jistý Ludvík řečený Kojata, farář kostela sv. Jana v Podskalí, byl často viděn, jak po hře s pražskými měšťany, kterou očividně prohrál, vstupoval nahý do domu svého přítele, kanovníka vyšehradského kostela, v němž bydlela jeho konkubína Marta.

O Jakubovi, vikáři z Jince, se povídalo, že v krčmě v Hořovicích, kam zřejmě rád a často docházel, propíjel, co se dalo, nevyjímaje ani vlastní oděv. Sám se ostatně arcijáhnovi přiznal, že ve zmíněné krčmě propil tuniku i kapuci, jedním dechem však ujišťoval, že mu tyto věci byly později vráceny. Jeho místní hořovický kolega o něm řekl, že nejen propil vše, co měl, ale taky vyzvracel to, co vypil.  

Farář ve Vranově se zase arcijáhnovi bránil proti nařčení z pijanství tvrzením, že o vlastní vůli do krčem nechodí, a když už se tam ocitne, tak jedině na pozvání měšťanů. Někteří faráři poskytovali své bohoslužby a spirituální útěchy za doušek „špiritusu“. Tak pokud člověka tížilo svědomí za spáchaný hřích, mohl zajít za Jakubem, farářem ve Vyšnově, který za korbel piva byl ochoten se u Boha přimluvit a hříchy odpustit. 

Nomen omen 

Nejen nejrůznější prameny, ale také přezdívky a přízviska vypovídají mnohé o tehdejší skutečnosti. Člověk se nedivil, že farář Jakub Uřval zvaný též Lapka, je několikrát zaznamenám v soudních aktech korektora pražského, který mu opakovaně nařizoval, aby se vyhýbal opilství, nehrál kostky a nedocházel za nevěstkami ani do krčem. Jelikož pan farář si korektorovy nařízení a domluvy nebral příliš k srdci, skončil několikrát v šatlavě.  

Pozor si věřící museli dát také před jičínským farářem Václavem zvaným Kostka. Přišla na něj četná udání, že se více než duchovním činnostem věnuje hazardu. I korektorova hrozba, že dostane pokutu šest kop grošů, se minula účinkem. Na jarmarku v Hradci Králové byl viděn zase Kostka s kostkami, a tak znovu stanul před církevním soudem.

Krčmy a kostely

Faráři však nedocházeli do krčmy jenom kvůli občerstvení a společenskému uvolnění. Její prostředí mohli využít k neformálnímu setkávání se svými farníky a utužení vzájemných vztahů. Krčma měla svou socializační funkci. Lidé, kteří pili, se cítili součástí jedné komunity. Farář s věřícími zasedal v krčmě k jednomu stolu jako rovný s rovnými a jako takový mohl lépe poznat své ovečky. To samozřejmě platilo i obráceně a pokud pastýř neznal míru, hrozilo, že ztratí svou autoritu. 

Podobný společenský efekt však přinášela také hazardní hra, neboť sbližovala hráče pocházející z různých stupňů společenské pyramidy a stírala rozdíly. Ve společnosti rozdělené do tří stavů osvobozovalo prostředí krčmy od duševních útrap i neveselé životní reality a alespoň zdánlivě zrovnoprávňovalo jednotlivé členy společnosti. Jedním ze záznamů brněnské městské knihy je i stížnost šlechtice, že ho hostinský, u něhož se ubytoval, obral v kostkách o peníze. Budiž to důkazem, že stavovské rozdíly se v prostředí alkoholu a her rozmělňovaly.

TIP: Kolos na hliněných nohou: Jak si stála církev v předhusitských Čechách

Nebyla však krčma jako krčma. Záleželo na krčmáři, který se kvůli hamižnosti často stával terčem satirických skladeb. Záleželo také na kvalitě nalévaného alkoholu. Potvrzuje to výpověď faráře Slavimíra z Pičína, který uvedl, že sice často navštěvuje podniky, ale jen ty, kde se točí dobré pivo…