28. říjen 1918: Vznik Československa minutu po minutě

Dne 16. října dokončil Masaryk daleko za mořem Deklaraci nezávislosti českého a slovenského národa a 19. října ji otiskly americké noviny. Co se však mezitím dělo na našem území? A jaké zmatky tento akt provázely?

Klíč k zásobování

8:00

Členové předsednictva Národního výboru (Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný) se sešli v kanceláři agrární strany na Havlíčkově náměstí s tím, že jakmile přijde zpráva o kapitulaci Rakousko-Uherska, vyhlásí samostatnost. 

9:00

Vůdce agrárníků Antonín Švehla a sociální demokrat František Soukup zašli do ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Právě odtud se totiž řídilo rozdělování obilí a jeho vývoz do ostatních zemí mocnářství. „Bylo nutno okupovati celý problém žaludku, aby byly možné represálie,“ svěřil se Švehla. Nechal si svolat všechny úředníky a poté jim ohlásil: „Pánové, na základě manifestu Jeho Veličenstva se vytváří Československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního úřadu. A proto je třeba, abyste nám jako představitelům tohoto státu složili slib věrnosti.“

Nastalo hrobové ticho. Nakonec se rozhoupal ředitel Schwarz. Přistoupil k oběma zmocněncům, podal jim ruku a slíbil věrnost. Po něm následovali ostatní. Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky, díky kterému získali nejen klíč k zásobování vyhladovělé země, ale i k povolnosti vídeňské vlády.

Ve zmatku, který 28. říjen doprovázel, si každá strana myslela něco jiného. Rakouští úředníci se většinou domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem – tak, jak to předpokládal Karlův manifest o autonomii jednotlivých zemí. Generálové zase měli rozkaz ministerstva války, který dostali časně ráno – podle něho se mají dohodnout s národními radami. Zástupci Národního výboru jednali jménem státu, který sami vyhlásí – a nechávali druhou stranu v mylném domnění, že naplňují císařský dekret a příkaz z Vídně.

Nesmíme se přenáhlit!

9:15

Redaktoři Národních listů měli připravenou velkou ceduli s nápisem PŘĺMĚŘĺ. Když jim vídeňský dopisovatel Josef Penížek zatelefonoval do pražské redakce, že vláda přijala podmínky k ukončení války požadované americkým prezidentem Woodrovem Wilsonem, vyvěsili ji na ulici. Před redakcemi se shromáždily davy lidí. „Tak jsme samostatní!“ přehlušil změť hlasů postarší muž, jehož později historici identifikovali jako sedmapadesátiletého staroměstského zelináře Františka Kopeckého. „Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou!“ 

Redakce obou deníků vyvěsily červenobílé prapory. Rašín se prý vyděsil a z redakce Národních listů volal do Národní politiky: „Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! Vždyť to nic není. To není konec války. To je jenom základ k novému jednání. Nechte si přece říct! Nesmíme se přenáhlit!“

10:00

Sociálně demokratický poslanec Lev Winter přišel za velitelem rakousko-uherské posádky generálem Eduardem Zanantonim v Josefských kasárnách. Zanedlouho tam vtrhl pobočník se zprávou, že se v ulicích srocují davy a napadají důstojníky. Zanantoni chtěl poslat do ulic vojsko, ale Winter ho přesvědčil, že střílet do lidí by nemělo smysl. „Pane poslanče, proto dávám posádku k dispozici Národnímu výboru,“ řekl znenadání posádkový velitel překvapenému vyjednavači. „A zmocňuji vás, abyste to pánům oznámil. Zatím neoficiálně, samozřejmě. A teď bychom ještě měli jít za velitelem VIII. sboru generálem Kestřankem.“

Kestřanek s dohodou mezi Zanantonim a Winterem souhlasil. Národní výbor má zřejmě doma autoritu a podporu ze zahraničí, nepochybně za ním stojí Dohoda. Hlavně ať vše proběhne v klidu!

Samostatnost vyhlásil kněz

10:20

Nadšení davů se už nedalo zastavit. Mladý český důstojník si strhl ze své čepice „jablíčko“ s iniciálami Karla Habsburského a místo toho si tam připnul červenobílou kokardu. Totéž dělali další vojáci a strážníci. Někdo zanotoval Kde domov můj a všichni se přidali. Vojáci a policisté salutovali.

Kopecký, jehož najednou začal mnohatisícový dav poslouchat, vedl lidi přes Příkopy a Celetnou ulicí k soše Jana Husa na Staroměstském náměstí, odtud ke Staroměstské radnici a potom nazpátek na Václavské náměstí. Cestou lidé potkali agrárního poslance a volnomyšlenkářského kněze Isidora Zahradníka a průvod získal samozvaného vůdce.

U sochy svatého Václava se zastavili a katolický kněz Zahradník proklamoval nezávislý československý stát. Nakonec dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) a mluvčí požádali železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: „Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte.“ A tak se venkov dověděl, že v Praze začal převrat – převrat, o kterém Národní výbor prozatím nevěděl.

11:30

Redaktor Jan Hajšman přiběhl do kanceláře Národního výboru v Obecním domě: „Ulicemi procházejí obrovské davy lidí! S prapory. Provolávají slávu Masarykovi a Wilsonovi!“ Všechny to zaskočilo a začali horečně improvizovat. „Nikdo nic nevěděl napřed, “ přiznal později Švehla.

12:00

„Nejdřív na místodržitelství!“ nařídil Rašín. Na místodržitelství na Malé Straně se ohlásili u viceprezidenta Jana Kosiny. Druhý nejvyšší rakouský úředník se nestačil divit a posléze se přiznal, že nečetl noviny a naprosto není v obraze. Netušil ani, že se císař rozhodl ke kapitulaci a že v ulicích jsou davy lidí, které odstraňují všechny známky mocnářství a provolávají slávu novému státu.

„Přišli jsme vám oznámit, že Národní výbor jako vykonavatel vůle lidu se chopil vlády v novém československém státě, který byl právě ustaven,“ sdělil Švehla trochu slavnostním hlasem Kosinovi. Viceprezident nebyl schopen slova. Potom ze sebe vyrazil: „Ano, pánové, vyžádám si instrukce, instrukce z Vídně.“

Švehla si však nenechal vzít iniciativu: „Národní výbor zaručuje udržení klidu a pořádku v Praze. Sokolské hlídky už jsou v ulicích. Předání moci se musí uskutečnit klidně. Dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Vyhlášku o tom připravujeme.“ Kosinovi nezbylo, než opět zopakovat, že vše předá do Vídně. Konečně, co jiného měl dělat? Na fototelegram však dostal nicneříkající odpověď, a tak se vzdal.

13:30

Členové předsednictva Národního výboru přešli do nedaleké Sněmovní ulice, kde sídlila zemská správní komise. Přijal je nejvyšší zemský maršálek hrabě Vojtěch Schönborn, známý svou oddaností Habsburkům. Netušil, co se děje ve světě, ve Vídni a v Praze. Zpráva, že Národní výbor převzal moc, ho ohromila. Nakonec třaslavým hlasem sdělil, že se dává plně do služeb nového státu.

„A teď se chceme podívat do zasedací síně!“ napadlo Švehlu. „V nejbližších dnech se tam sejde Národní shromáždění.“ Zemský maršálek se omlouval: „Ale je tam aprovizace. To víte, pánové, válka!“ Když jim sluhové otevřeli dveře velkého sálu, zavalil je dusivý zápach hniloby a podívaná jim vyrazila dech. Po zemi se válely brambory a kroupy, na sedadlech stály pytle mouky a vzduch byl nasycen zápachem hnijících brambor. „To musíte dát okamžitě do pořádku, Vaše Excelence!“ nařídil Švehla.

V poledne vydaly Národní listy a Národní politika zvláštní vydání s nótou rakousko-uherského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho adresovanou Wilsonovi.

Zpěvem proti drancování

Když se čtveřice vrátila do Obecního domu, národně socialistický poslanec Jiří Stříbrný si uvědomil, že musí poslat do ulic muzikanty, aby předešli drancování obchodů. V jednu hodinu začala hrát první kapela, kterou bleskově odvolali ze svatby. Mezitím se sokolské stráže, které od rána vartovaly hlavně na předměstích, stáhly do centra a začaly hlídat důležité objekty.

14:00

Ve Vídni zasedala poslední rakouská vláda za předsednictví Heinricha Lammasche, když přišly zprávy o situaci v Praze.

„Národní výbor v Praze požaduje, aby mu místodržitelství předalo řízení státní správy v Čechách,“ referoval ministr vnitra rytíř Edmund von Gayer. „To je věc jenom několika českých politiků,“ shodli se ministři. „Švehla a Stříbrný chtějí využít nepřítomnosti Kramáře a Klofáče v Praze.“ Skupina českých politiků totiž jednala v Ženevě s Edvardem Benešem.

Zoufalí ministři dlouho debatovali a nakonec přijali usnesení: „V zásadě se nebudeme stavět proti převzetí vlády Národním výborem […] vyjadřujeme však pochybnosti o oprávněnosti osobností, protože vlastní vůdcové jsou ve Švýcarsku a také otázka německých Čech je stále otevřená.“

15:00

„Pánové, do ulic se chystají němečtí vojáci!“ přerušilo debatu politiků v Obecním domě několik důstojníků ozdobených stužkami. Vojsko obsadilo Staroměstské a Václavské náměstí.

Poslanci Winter a Jan Šrámek přeběhli náměstí do Josefských kasáren. Na nádvoří viděli útvar německých vojáků, který se chystal do ulic. Okamžitě tomu chtěli zabránit, ovšem narazili, protože důstojník nebyl připraven přijímat rozkazy od nepovolaných osob. Nakonec je alespoň pustil k telefonu.

Winter vyčetl Zanantonimu: „Jsme v kasárnách a vy prý jste vydal rozkaz obsadit město. To je přece v rozporu s naším dopoledním ujednáním.“ Generál však zuřil: „Jménem Národního výboru jste mi slíbili, že mě budete o všem důležitém, co budete chtít podniknout, informovat. A já se dovídám z ulice, že jste vyhlásili republiku.“

Poslanec se ho snažil uklidnit: „Plenární schůzi Národního výboru svoláváme na večer. Ale potom, co byla zveřejněna Andrássyho nóta Wilsonovi, přece nemůže být v ulicích klid.“ Drobná lež pomohla: „Ten blbec!“ ulevil si generál, když mu došlo, že začíná konec monarchie. Pak nařídil, že vojsko nesmí do ulic, pohotovost samozřejmě trvá.

Mezitím vypochodovaly dva prapory uherského pěšího pluku z kasáren v Brusce. Nerudovou ulicí a přes Malostranské náměstí došli vojáci na Karlův most, kde plukovník vydal rozkazy a malý oddíl ho uzavřel. Další Maďaři obsadili Staroměstské náměstí.

Samostatný stát československý

Rakouští generálové věděli, že podle císařského manifestu se národní výbory mají stát zárodky budoucích národních vlád. Vídeň vyjednávala s českými politiky, aby se nezhroutilo zásobování.

17:00

Na Žofínském ostrově se sešli čeští vojáci – zranění, nemocní a dovolenci, kteří pobývali v Praze. Z rozhodnutí Národního výboru jim začal velet starosta Sokola doktor Josef Scheiner.

18:00

V Grégrově sále Obecního domu začala plenární schůze Národního výboru, která slavnostně přijala zákon číslo jedna o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů. Tento zákon, který v noci narychlo sepsal Rašín, začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“ Potom Národní výbor vydal provolání k národu.

Lidé, kteří bojovali v zahraničí za samostatnost Československa, o událostech v Praze v pondělí 28. října nevěděli. První československá brigáda francouzských legionářů, složená z 21. a 22. střeleckého pluku, útočila na středním úseku fronty u Vouziers proti Němcům. Až v noci na 31. října ji vystřídaly čerstvé francouzské oddíly.

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Příslušníci 39. výzvědné brigády italských legií byli roztroušeni po rotách i menších skupinách na celé frontě. Ostatní útvary československé 6. divize v Itálii skončily začátkem října boje na obtížném úseku fronty v oblasti Cassina a nyní odpočívaly v týlu.

Legionáři v Rusku se už půl roku bránili v Povolží a na Uralu před ruskými bolševiky, kteří jim nechtěli dovolit přesun na západní frontu. Teprve postupně se Češi v zahraničí o pražských událostech dovídali a byli šťastni, že se vrátí do svobodné země.