Konec třicetileté války (2): Dlouho očekávaný mír přišel v roce 1648

Druhé nevolnictví

Sedláci tedy často opouštěli své původní statky a vyměňovali je za větší a úrodnější. Také čeledíni a mladší synové, kteří by jinak neměli na hospodářství nárok, nyní mohli získat vlastní usedlosti. Našli se i vychytralci, kteří zůstávali na statcích jen po tu dobu, co platilo jejich osvobození od dávek a pak odcházeli na jiná panství. I to byl jeden z důvodů, i když zdaleka ne jediný, proč šlechta nakonec prosadila tuhé nevolnictví.

Velkou část nevyužité půdy začala šlechta obhospodařovat ve vlastní režii. Na těch nejlepších pozemcích vznikaly velkostatky. Například na frýdlantském panství byly v roce 1618 tři a po válce vzrostl tento počet na osmnáct. K obdělávání půdy velkostatků byla zaváděna robota, dosahující někdy až obludných rozměrů. V době sklizně a při jiných nárazových pracích to bylo až šest dnů v týdnu. Šlechta proto potřebovala udržovat pracovní sílu na svých pozemcích a zakazovala sedlákům stěhovat se. Ti se mnohdy pokoušeli z tíživé situace uniknout a prchali do měst. Podle úředních výnosů měli být takový sedláci vráceni svým pánům, ale protože lidé chyběli i ve městech, dělo se tak jen zřídka.

Města na kolenou

Třicetiletá válka znamenala zkázu i pro řadu opevněných měst. Známý je případ dobytí Magdeburgu, kde zdivočelí vojáci povraždili většinu z třiceti tisíc obyvatel. Ale ani některá česká a moravská města nedopadla o mnoho lépe. Příkladem může být Olomouc a Jihlava. Ta se mohla před válkou chlubit 13 000 obyvateli, po válce jich zde žilo jen 299. Ale i v Žatci, Táboře, Hradci nebo Mostě zůstalo opuštěno více než 60 % domů.

Kromě úbytku obyvatel tížily města dluhy. Během války se totiž právě města stávala dojnou krávou pro nepřátelské vojevůdce, kteří si nechávali platit tučné výpalné. Lépe se k nim ale nechovala ani jejich vlastní vojska, která požadovala značné obnosy na ubytování nebo výživu. Královská města v Čechách, s výjimkou Prahy, dlužila po válce 11 500 000 zlatých a to byla taková částka, že ji nebyla schopna splácet. Dluhy byly uhrazeny teprve padesát let po válce. Úpadek měst ovlivnila i neutěšená situace na venkově. Venkov do měst dodával potraviny, což se v době válek podstatně omezilo. Ve městech se tak nekonaly trhy, města nenakupovala a měšťané se snažili zajistit si obživu sami obděláváním polí kolem hradeb.

Napravení škod

Evropa se vzpamatovávala z následků války poměrně dlouho. Některé oblasti Německa dosáhly předválečného počtu obyvatel až 200 let po válce. Švédský generál Banér napsal roku 1638, že „v Meklenbursku není nic jiného než písek a vzduch.“ Po celé Evropě došlo po válce k výraznému poklesu cen potravin, za nímž stála menší poptávka ve městech. Tento trend byl patrný po celou druhou polovinu 17. století. Ceny pšenice klesly o 66%, ceny masa o 33%, pivo stálo jen 20% předválečné ceny. To všechno zhoršovalo postavení sedláků a spolu s utužujícím se nevolnictvím vedlo k selským bouřím a nepokojům. Postavení venkovského lidu se zlepšilo teprve ve druhé polovině 18. století v souvislosti s osvíceneckým absolutismem. Například zproštění od daní a robot platilo v Čechách a na Moravě ještě v osmdesátých letech 17. století. Třicetiletá válka ukončená vestfálským mírem tedy ovlivnila nejen život lidí, kteří ji prožily, ale ještě i jejich vnuky.