Konec třicetileté války (1): Dlouho očekávaný mír přišel v roce 1648

Mír byl ratifikován 24. října 1648. Ne všichni ale byli jeho uzavřením nadšeni. Největší zklamání cítili určitě čeští emigranti. Už dvacet osm let se snažili o obnovení stavovské monarchie v Čechách, bojovali ve švédských i jiných službách, působili na dvorech vládců a najednou se ocitli ve vzduchoprázdnu. Jejich naděje na návrat domů a opětovný zisk majetků byly ztraceny. „Běda, jak nešťastný je konec švédské války. Doufali jsme v osvobození ode jha antikristova tyranství, a hle, upadli jsme hlouběji do jeho osidel.“ Toto napsal nejslavnější z nich, Jan Amos Komenský. 

Nové konflikty

Ne všichni ale složili zbraně. Nový konflikt vypukl mezi Polskem a Švédskem a do této války se nakonec zapojili jako polští spojenci i Habsburkové. Komenský, tehdy sídlící v polském Lešně, se pokoušel do protihabsburské koalice nalákat i cromwellovskou Anglii, která ale o středoevropské záležitosti nejevila zájem. V rámci války došlo také k poslednímu pokusu o evangelický převrat. V okolí Lešna shromáždil český šlechtic a bývalý švédský důstojník Václav Sádovský ze Sloupna válečné veterány. Toto vojsko mělo vpadnout do Čech a vyvolat všeobecné evangelické povstání. Chimérický plán byl odsouzen k nezdaru a k vpádu do Čech nakonec vůbec nedošlo. Smutné bylo, že toto jednání si Poláci vyložili jako nepřátelské vůči své zemi a nakonec zaútočili na Lešno, které lehlo popelem.

Utužení absolutismu

Vestfálským mírem české země definitivně přešly od stavovského státu k absolutistické monarchii, což bylo uzákoněno již přijetím Obnoveného zřízení zemského v druhé polovině dvacátých let. Až dosud si čeští stavové svého panovníka volili, nyní nastupovali králové z rodu Habsburků podle dědičného práva. Stavům volba příslušela jen v případě vymření Habsburků po meči i po přeslici. Omezení ale bylo víc, například stavovský sněm mohl projednávat jen věci, které mu panovník předložil.

Sněmu ale zůstal jeden důležitý mocenský nástroj, a to schvalování berní. Jenže tento nástroj stavové příliš nevyužívali. Změnilo se totiž i samotné složení stavovské obce. Ze starých panských rodů, kterých bylo před rokem 1618 asi sedmdesát, jich zbylo v zemi jen dvacet. Ostatní rody, jakými byli třeba Pernštejnové nebo Smiřičtí, vymřeli, nebo byli ze země vypuzeni. Na jejich místo nastoupily zčásti rytířské rody povýšené do panského stavu a zčásti rody cizí, které dostaly v českých zemích inkolát (zemské domovské právo). Většina rodů přišla z ostatních zemí habsburské monarchie, převážně ze zemí rakouských, uherských, ze Slezska, ale hojně byly zastoupeny i rody z říše, Itálie anebo z Francie a španělského Nizozemí. Tato kosmopolitní šlechtická obec byla úzce spojena s vídeňským dvorem a neměla zájem na tom, pouštět se s ním do konfliktů. Naopak, pevně za ním stála a tuto věrnost brzy prokázala v době povstání uherských magnátů.

Zkrvavená země

Válka dopadla krutě na všechny složky obyvatelstva, ale nejvíc jí trpěl venkov. Vesničané se nemohli spolehnout na hradby, ani se nemohli vykoupit. Soldateska je brala za zdroj obživy a snadné kořisti a podle toho se k nim chovala. V českých zemích nezmizelo obyvatelstvo jen kvůli válečným tažením. Významnou roli zde hrála i emigrace. Kvůli víře opustilo jen Čechy na 150 000 lidí a na Moravě nebyl tento počet o mnoho nižší. Tito emigranti směřovali nejčastěji do Slezska, Saska, ale třeba i do Falce. Obrovský úbytek pracovních sil se pochopitelně musel projevit v hospodářství.