100+1 zahraniční zajímavost 8/22: Utajené kořeny české rodačky

Když jsem ještě coby student poprvé slyšel mluvit Madeleine Albrightovou česky, doslova mi spadla brada. Byla na vrcholu své kariéry coby ministryně zahraničí USA, v době, kdy se rozpadl Sovětský svaz a Čína se dosud neprobrala z letargie. Spojené státy tehdy představovaly jedinou skutečnou supervelmoc. A na přídi tohoto gigantického politického ledoborce seděla hned vedle kapitána Billa Clintona postarší, ale energická a výřečná dáma, která se nebála tvrdě protlačovat ambice své země. Zmíněný ministerský post zaujala jako vůbec první žena a po britské premiérce Margaret Thatcherové se stala nejspíš i nejmocnější ženou moderní historie. Do chvíle, než otevřela ústa a pronesla k českým novinářům plynně několik vět jejich jazykem jen s neznatelným přízvukem, jsem o jejím původu neměl tušení. 

Zvykli jsme si „fňukat“, že jsme malá země, že vůči mocným sousedům nic nezmůžeme, že si s námi dějinné bouře hrají jako s utrženou bójí. Tehdy jsem však zažil ohromný kotrmelec: Jeden z nejmocnějších lidí planety mluví stejným jazykem jako já! Představa, že jsou nositelé češtiny navždy odsouzeni k nekonečnému mudrování v duchu hesla „někdo by s tím měl něco udělat“, se nadobro rozplynula. 

Právě teď ukazujeme váhavému a přešlapujícímu západu Evropy, že nepředstavujeme žádnou vlnami smýkanou bójku. Přijímáme ohromné počty uprchlíků a náš premiér jako první evropský politik zamířil v době války do Kyjeva. Posíláme Ukrajině bojová vozidla a tanky. Děláme sebevědomou politiku díky ochrannému deštníku NATO – a Madeleine Albrightové vděčíme za to, že se nad námi rozprostřel. 

Madeleine Albrightová před několika týdny zemřela. Až do pozdního věku netušila, že má nejen český, ale také židovský původ. Článek, který jí otevřel oči, pocházel z dílny deníku The Washington Post – a my vám jej nyní přinášíme v aktuálním čísle 100+1 zahraničních zajímavostí.