Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán (2)

Začátkem devadesátých let začali mít Rusové problémy nejen s financováním stanice, ale i s její spolehlivostí. Například v říjnu 1994 u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. 

Opatrná spolupráce

Rusové začali na Miru vydělávat – po skončení návštěvnických výprav kosmonautů ze států sovětského bloku i ze spřátelených zemí letenky prodávali, a na stanici se tak podíval Francouz, Angličanka, Rakušan i japonský reportér. V létě 1991 se pak ruský prezident Boris Jelcin rozhodl čelit finančním potížím kosmonautiky tím, že nabídl Mir jako mezinárodní vědeckou laboratoř. Američané, kteří připravovali stanici Freedom, projevili o spolupráci opatrný zájem. Rusové začali létat v amerických raketoplánech, zatímco astronauti USA se účastnili několikaměsíčních expedic na Mir. Například Sergej Krikaljov se v únoru 1994 přiblížil na palubě Discovery ke stanici na 11 m a obkroužil ji. Norman Thagard se zas k Miru vydal v březnu 1995 a strávil tam 115 dnů. 

TIP: Nepřehlédněte první část článku!

Jednapadesátiletý Američan měl už za sebou pestrý život: byl inženýrem, námořním stíhačem a nakonec jako astronaut zamířil čtyřikrát do vesmíru. Když se pak doslechl o chystaných společných letech Ruska a USA, začal se učit jazyk – Moskva totiž trvala na tom, že se na stanici bude mluvit výhradně rodnou řečí domácí posádky. Thagard startoval z Bajkonuru 14. března 1995 v Sojuzu TM-21 spolu s Vladimirem Děžurovem a Gennadijem Strekalovem. S Mirem se následně bez potíží spojili a předchozí směna jim pak stanici týden předávala.

Ufňukanec Thagard

Thagard měl na programu 28 vědeckých pokusů: všechny přitom probíhaly hladce, a tak mohl volné víkendy trávit pozorováním Země z okének stanice a promítáním ruských, amerických i německých filmů. Třebaže napětí mezi ním a oběma kolegy narůstalo, Houstonu to nepřiznal. Vrátil se 11. září 1995 po 115 dnech v kosmu. „Rusové se o mě za letu výborně starali,“ řekl v telefonickém rozhovoru prezidentu Billu Clintonovi. Už týden nato však moskevský deník Izvěstija napsal, že oba ruští kosmonauti údajně nazvali amerického kolegu ufňukancem.

Thagard následně přiznal, že americké specialisty upozornil na některé nedostatky, směroval je však k plánovačům mezinárodní stanice, aby s nimi počítali. Vadila mu ruská kuchyně, za čtvrt roku zhubl víc než 8 kg, cítil se izolovaný, chyběl mu kontakt s anglicky mluvícím světem. Rusové ho nenechali používat vysílačku, nemohl si prostřednictvím elektronické pošty psát s manželkou. Vrátil se vyzáblý a anemický. NASA přesto hodnotila zmíněné problémy shovívavě, neboť šlo o první společný let a Rusové si museli na nové – rovnocenné – partnery zvyknout. Naproti tomu Shannon Lucidová, která Thagarda na půl roku vystřídala, si na nic nestěžovala. 

Blahova krize

Houstonští psychologové zdůrazňovali: větší stres našich astronautů plyne z toho, že se na Miru ocitnou v jiném kulturním prostředí a musejí mluvit cizím jazykem. I čtyřiapadesátiletý John Blaha, který je po dědečkovi z Herálce u Humpolce, podlehl prvním depresím už týden poté, co v září 1996 vstoupil na palubu stanice. Určitě k tomu přispěla také skutečnost, že své ruské kolegy Valerije Korzuna a Aleksandra Kaleriho neznal – jeho původní partnery, s nimiž trénoval, lékaři na poslední chvíli vyřadili. 

Čtyřnásobný astronaut Blaha se na Mir původně těšil. Hned od začátku tam spal lépe než na palubě raketoplánu, ale cítil se osamělý. Měl dojem, že do posádky nezapadá, a do Houstonu hlásil: „Nelíbí se mi tu.“ Krize trvala celý měsíc. „Viděl jsem, jak ti dva Rusové makají – šestnáct až osmnáct hodin denně. Začalo mi to připadat normální.“ Nakonec Blaha vytvořil americký mužský rekord v pobytu ve vesmíru – 128 dnů.

Po návratu vyprávěl: „Bylo důležité, že jsem tam dvakrát denně hodinu cvičil. […] Přesto se hustota mých kostí snížila, zvlášť v kloubech. […] Je však zajímavé, že po čtyřech a půl měsících se řídnutí kostí zastavuje. To je dobré vědět před letem k planetám.“ V dubnu 1998 pak vysloužilý plukovník amerického letectva při návštěvě České republiky zmínil v souvislosti s chystanou ISS: „Během přípravy i samotného letu je třeba věnovat větší pozornost lidem, jejichž rodný jazyk je jiný – pro ně bude všechno těžší.“ Blaha mohl v NASA mluvit otevřeně, počítal totiž s brzkým odchodem. Nicméně většina jeho kolegů – ať už vlastní jakýkoliv pas – se chová zdrženlivěji: velitelé a psychologové by je mohli vyřadit s odůvodněním, že jsou psychicky labilní.

Robotárna na Miru

V únoru 1997 musela posádka stanice pro změnu hasit požár na palubě, ovšem v létě téhož roku hrozila mnohem větší havárie. Nákladní loď Progress narazila do modulu Spektr, otvorem unikal vzduch a šlo o život. Poškozenou část nakonec kosmonauti hermeticky oddělili, následovala však série poruch dodávek elektřiny, výpadků počítačů a termoregulace atd.

TIP: „Můj bože, co to tady postavili?“ Historie a současnost ISS

Moskevský tisk psal o „robotárně“ na Miru – jinými slovy že unavení kosmonauti dělají chyby. Kongres USA bouřil, že jsou Američané na palubě v ohrožení. Kosmonautika však získala zkušenost, že posádky nelze přetěžovat a že stanici s plánovanou životností pět let a reálným fungováním v trojnásobné délce už není možné dál opravovat. V každém případě při provozu ISS čerpají odborníci i astronauti z projektu Mir dodnes.