Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán (1)

Po zhodnocení společného letu lodí Sojuz a Apollo začal Konstantin Feoktistov, náměstek hlavního konstruktéra orbitálních stanic a šéfprojektant pilotovaných strojů, chystat úplně nové vesmírné plavidlo. „V roce 1977 jsem podal první návrh na kosmický příbytek složený z více dílů,“ vyprávěl mi. „V srpnu 1978 jsme pak dokončili úvodní projekt. Počítali jsme se stavebnicí z modulů na bázi stanic Saljut a se stykovacím uzlem, který by měl pět přistávacích míst.“

Spásné řešení

Výroba započala v roce 1979, ale společnost Energija v Kaliningradu-Podlipkách u Moskvy měla spoustu dalších úkolů – zdokonalit loď Sojuz T i nákladní Progress a hlavně vyvinout mohutnou univerzální raketu Energija, kterou požadovali vojáci. Proto se na nové stanici začala podílet konstrukční kancelář KB-23 Saljut. V roce 1984 dostala továrna prestižní zadání – postavit raketoplán Buran –, a práce na nové stanici tak prakticky utichly.

V květnu 1983 nastoupil nový ministr všeobecného strojírenství, jak se skrytě nazývala raketová a atomová oblast, jednapadesátiletý Oleg Baklanov, zatímco v ústředním výboru komunistické strany měl zmíněnou problematiku na starosti tajemník Georgij Romanov. Generální konstruktér firmy Energija Valentin Gluško a jeho náměstek Jurij Semjonov se s nimi proto domluvili na spásném řešení: ohlásit, že bude první blok stanice vypuštěn na počest sjezdu komunistické strany.

Slib zafungoval a všichni jim vycházeli vstříc. Základní modul Miru měla vynést raketa Proton UR-500 16. února 1986. Několik sekund před startem však Semjonov přípravu přerušil – telemetrie nedodávala všechny údaje. Na Bajkonuru bylo víc než deset stupňů pod nulou a vál silný vítr. Modul nakonec vypustili o tři dny později. „Počítali jsme, že zbývajících pět částí postavíme a vyšleme do vesmíru během tří let,“ vzpomínal Feoktistov. „Ale potíže s jejich výrobou, chaos a nedostatek financí nás brzdily.“

Z Miru na Saljut 7 a zpět

Okolo Země v té době kroužila ještě stanice Saljut 7. V březnu 1986 se na Miru jako první zabydleli Leonid Kizim a Vladimir Solovjov. Začátkem května přelétli na Saljut 7 vzdálený 3 000 km, na jehož palubě pak strávili sedm týdnů, načež se vrátili na Mir s 300 kg cenných přístrojů, materiálů a výsledků experimentů. Nicméně obsluha Saljutu 7 a Miru současně přesahovala možnosti sovětské kosmonautiky, proto stará stanice v únoru 1991 řízeně zanikla v atmosféře. 

Po návštěvě první posádky zůstal Mir téměř rok neobydlený, přičemž jej řídily automaty a pozemní velitelství. Důvod dodnes neznáme, možná chyběly finance. Každopádně v únoru 1987 přiletěli na stanici Jurij Romaněnko a Aleksandr Lavejkin. V březnu se s ní měl spojit další modul – astrofyzikální laboratoř Kvant. Operace probíhala automaticky, Kvant však Mir minul o 10 m. Při druhém pokusu se připojil, ale nikoliv dost pevně. Kosmonauti vyrazili na obhlídku ve skafandrech a mezi oběma tělesy našli vak s odpadky – patrně vypadl z nákladní lodi Progress 28, která dřív parkovala u Miru. Poté už posádka spojovací manévr zdárně dokončila.

Nejdůležitější aparaturu desetitunového Kvantu představoval rentgenový teleskop. Kosmonauti pozorovali nebeské objekty, především kvazary a galaxie, a rovněž neutronové záření. Pokračovali také v pokusech s výrobou různých unikátních látek ve stavu beztíže či v tradičním dálkovém průzkumu Země.

Utajované spory

Posádky se na oběžné dráze střídaly, jedině Romaněnko zůstal na palubě déle a koncem roku 1987 se vrátil jako rekordman – ve stavu beztíže strávil 326 dnů. V prosinci 1988 ho však trumfli Vladimir Titov a Musa Manarov s 366 dny a lékař Valerij Poljakov prožil na Miru nejdřív 241 dnů a poté 438. Jeho rekord přitom platí dodnes.

Pobyt mimo Zemi se ovšem na organismu kosmonautů podepisuje víc, než si lékaři a biologové představovali. Každý den ztrácejí členové posádek při absenci gravitace nejméně tři gramy svalové hmoty. Čím déle pak člověk zůstává na oběžné dráze, tím hůř se cítí po přistání. Nelze přitom zanedbat ani psychickou stránku. Posádka se musí na stanici navzájem přizpůsobovat a tolerovat své (zlo)zvyky, s velitelstvím kosmonauti komunikují na otevřených kanálech, s rodinou mívají důvěrný rozhovor maximálně jednou týdně. I ty nejintimnější potíže tak nakonec řeší s kolegou na palubě – pokud se ovšem stali blízkými přáteli. V opačném případě se musejí se situací poprat sami. Je příznačné, že se i ti nejlepší kamarádi z orbity po návratu na Zemi často rozcházejí, neboť zažili příliš „těsné partnerství“.

Každopádně sovětští kosmonauti nechtěli o problémech ve vesmíru mluvit otevřeně. Měli strach, že by mohli přílišnou upřímností ohrozit své jmenování do další expedice. Lékaři a psychologové tak museli své závěry odvozovat ze stylu práce posádek, z jejich dialogů a podobně.

Srážka se stanicí

Koncem dubna 1989 Mir osiřel, neboť i tak prestižní oblast, jakou je kosmonautika, zasáhly finanční potíže. Aleksandr Viktorenko a Aleksandr Serebrov se na stanici vydali až v září téhož roku. V každém případě, uvolňování informací po nástupu Michaila Gorbačova v roce 1985 se dotklo i kosmonautiky. Začaly přímé přenosy startů z Bajkonuru a novináři se dovídali dosud utajované podrobnosti: Například přínos půlroční výpravy Viktorenka a Serebrova se vyšplhal na 86 milionů rublů, zatímco náklady na jejich let činily 90 milionů. Mise následující posádky – Anatolije Solovjova a Aleksandra Balandina – stála 80–90 milionů, ale přinesla 105–108 milionů rublů.

Odborníci a kosmonauti však na samotném Miru zápasili s jinými než finančními potížemi. Expedice ve složení Vasilij Ciblijev, Aleksandr Serebrov a Francouz Jean-Pierre Haigneré dostala v lednu 1994 za úkol při odletu v Sojuzu TM-17 co nejpodrobněji nafotografovat a nafilmovat stykovací uzel na modulu Kristall. Měl tam přistávat raketoplán, takže Američané požadovali důkladnou dokumentaci. Ciblijev naváděl svůj stroj ze vzdálenosti 45 m, a najednou do modulu lehce narazil, asi 1,5 m od uzlu. Šlo o tak nepatrný dotek, že ho posádka Miru vůbec nezaregistrovala – ostatně na první pohled se nic nepoškodilo. Potřebovali však mít jistotu, proto o dva týdny později zmíněné místo prohlédla a nasnímkovala dvojice z dalšího Sojuzu, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Nakonec se ukázalo, že si posádka vzala ze stanice spoustu věcí jako suvenýry – celkem o hmotnosti 30 kg. A uvedené přetížení, o němž řídicí počítač nevěděl, mohlo vést k havárii.

Spolehlivost klesá

V srpnu 1994 zase selhalo automatické řízení nákladního Progressu M-24: při pokusu o spojení se loď zastavila 10 m od stykovacího uzlu modulu Kvant a při druhém přiblížení do něj dvakrát lehce narazila. Kosmonauti měli zásoby pouze na dva týdny a náhradní zásilka mohla dorazit až za měsíc a půl. Navíc nákladní loď vezla unikátní aparatury USA, Japonska a agentury ESA – kdyby je nedoručila, museli by je Rusové zadavatelům zaplatit. Jurij Malenčenko se proto rozhodl řídit Progress manuálně ze Sojuzu. Nikdy takový manévr netrénoval, doufal však, že ho s podporou pozemního střediska zvládne. Televizní záběry z přibližování vysílalo nákladní plavidlo do Koroljova u Moskvy, odkud je přeposílali kosmonautům – a Malenčenko nakonec stroj ke Kvantu úspěšně připojil.

Dokončení: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán (2)

V říjnu 1994 zas u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. „Ruští odborníci hodnotí podstatné zvýšení počtu poruch jako celkový pokles úrovně spolehlivosti stanice,“ uvedla moskevská zpravodajka ČTK Anna Rothová.