Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic
Starověcí Egypťané byli známí svou náklonností ke kočkám. Uctívali je, a jak ukazují nové nálezy, také je chovali jako domácí mazlíčky. A nejen kočky. Velmi zajímavou sondou do života obyvatel Egypta kolem roku 0 našeho letopočtu se nedávno stal starověký hřbitov domácích mazlíčků, který se nachází na jihovýchodním pobřeží dnešního Egypta.
Jde o slavný a prosperující starověký přístav Baranis, známý též jako Bereniké, který leží na břehu Rudého moře, asi 825 kilometrů jižně od Suezu. Založil ho Ptolemaios II. zvaný Filadelfos v roce 275 před naším letopočtem a pojmenoval ho po své matce, královně Bereniké I. Její jméno známe také ze severní oblohy, kde po ní nese jméno malé ale velmi zajímavé souhvězdí Vlasů Bereniky.
Mazlíčci starověkých Egypťanů
V přístavu Baranis byly již zhruba před 10 lety nalezeny pozůstatky mnoha zvířat. Smysl nálezu nebyl úplně zřejmý, archeologové se domnívali, že šlo o hromadu vyhozených zvířecích mršin. Nedávno se ale pustil do detailní analýzy těchto nálezů polský tým, který došel k překvapujícím závěrům. Podle nich jde o nejstarší známý hřbitov domácích mazlíčků, na kterém napočítali celkem 585 pohřbených zvířat.
TIP: Archeologové objevili v Egyptě hrob s 50 mumiemi: Jsou staré přes 2 000 let
Asi 90 procent z nich jsou kočky různých plemen, od menších evropských, až po větší egyptské. Mnohé z pohřbených koček mají obojek nebo i další ozdoby, které ukazující na jejich status domácích mazlíčků. Když vědci analyzovali obsahy žaludků některých pohřbených koček, tak se ukázalo, že byly krmeny vybranou stravou, jakou by si kočky samy obstaraly jen těžko.
Kromě koček vědci objevili i psí ostatky. Šlo především menší plemena, jako je dnes například německý špic. Vedle koček a psů se podařilo nalézt i ostatky opic. Nalezená zvířata se často dožila vysokého stáří a měla na sobě uzdravená poranění, což ukazuje na trvalou péči jejich lidských majitelů.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Pixabay (Luis Wilker Perelo WilkerNet), se souhlasem Marta Osypinska (Polská akademie věd)