Dlouhá cesta k velkým dalekohledům: Od Galilea po Hubbleův teleskop (1.)

Astronomové používají dalekohledy již více než 400 let a za tu dobu nastal v konstrukci zmíněných přístrojů obrovský pokrok – od malého kukátka o průměru 3 cm k současným desetimetrovým teleskopům. Za prvního astronoma pozorujícího vesmír pomocí nové techniky se považuje Galileo Galilei, který koncem roku 1609 poprvé namířil na noční oblohu svůj vlastnoručně vyrobený dalekohled. 

Tip: Časová osa vývoje dalekohledů pro průzkum vesmíru

Sestrojil ho na základě strohých informací o přístroji, který používal nizozemský výrobce brýlí a brusič čoček Hans Lippershey (1570–1619). Právě on je považován za vynálezce dalekohledu, jejž si v roce 1608 nechal patentovat. Možná však nebyl úplně první osobou stojící u zrodu techniky, která nám dnes umožňuje studovat nejvzdálenější oblasti vesmíru a přenést se v čase až k jeho počátkům – do doby před více než třinácti miliardami roků; s vynálezem dalekohledu jsou totiž rovněž spojováni Zacharias Jansen a Jacob Metius. Připomeňme si tedy některé hvězdáře, kteří k rozvoji astronomických dalekohledů výrazně přispěli.

Galilei: měsíce Jupitera objeveny

Italský experimentátor Galileo Galilei (1564–1642), profesor na univerzitě v Padově, sestavil svůj dalekohled (podobně jako Hans Lippershey) ze dvou optických skel: větší spojná čočka představovala objektiv, do kterého vstupuje světlo vzdálených objektů, a tzv. rozptylka (o menším průměru) posloužila jako okulár – tedy část dalekohledu, k níž se při pozorování přikládá oko. Zaostřování prováděl Galilei přibližováním nebo vzdalováním rozptylky od objektivu. 

Dalekohledem bylo možné spatřit slabší vesmírné objekty než při pohledu pouhým okem a s lepším rozlišením. To Galileimu mimo jiné umožnilo pozorovat pohoří a krátery na povrchu Měsíce, rozlišit jednotlivé hvězdy v Mléčné dráze, pozorovat fáze Venuše či čtyři největší měsíce Jupitera, a dokonce i sluneční skvrny (což značně přispělo k jeho pozdější slepotě). A zatímco Lippersheyův dalekohled přibližoval třikrát, Galilei své dalekohledy postupně vylepšoval, až ke konci roku 1609 dosáhl třicetinásobného přiblížení.

Kepler: obrácený obraz

Dalekohled složený ze dvou spojných čoček navrhl Johannes Kepler (1571–1630). Konstrukce označovaná jako Keplerův dalekohled poskytovala sice obrácený obraz (v astronomii to příliš nevadí), ale zato ostřejší. Dalekohled měl větší zorné pole a umožňoval výraznější zvětšení. Kepler jím chtěl pozorovat mj. tajemné skvrny na povrchu Slunce, a protože k těmto pozorováním použil tmavé sklo, neoslepl jako Galilei.

Dalekohled podle Keplerova návrhu zkonstruoval Christopher Scheiner v roce 1611. Ve snaze dosáhnout co největšího přiblížení nabývaly přístroje této konstrukce neobvyklých rozměrů: koncem 70. let 17. století postavil například Johannes Hevelius dalekohled dlouhý 42 m (!) – sestával z čoček o průměru 20 cm a visel na konstrukci z provazů, a proto se prohýbal i ve slabém větru.

Huygens: vzdušný dalekohled

Od typického Galileova dalekohledu o délce 1,5 m postupovali výrobci dál a v polovině 17. století se dostali k rozměrům 4,5–6 m. V roce 1656 zkonstruoval nizozemský astronom a matematik Christiaan Huygens (1629–1695) spolu se svým bratrem Constantinem dalekohled dlouhý 7 m, který zvětšoval přibližně stokrát a Huygens s ním pozoroval mj. Velkou mlhovinu v souhvězdí Oriona.

Constantin Huygens rovněž vyvinul jakýsi „vzdušný“ dalekohled, jehož objektiv umístil do kovové trubky na vrcholu vysokého sloupu. Okulár připevněný na malém stojanu se snažil namířit tak, aby mohl pozorovat obraz vytvořený objektivem. Pozorovaný objekt přitom hledal metodou „pokus–omyl“, protože hlavní části dalekohledu – objektiv a okulár – nespojoval tubus, ale byly samostatné a nacházely se daleko od sebe.