Devět podivuhodných měsíců Sluneční soustavy: Iapetus, Phobos, Mimas (2.)

V předchozí části článku jsme si připomněli dva Saturnovy měsíce, Epimetheus a Hyperion, které mají nepravidelný tvar a jsou pokryté krátery, a Triton, ledový měsíc Neptunu, na kterém se projevuje tzv. kryovulkanismus.

4. Iapetus, měsíc dvou tváří

Planeta: Saturn
Průměr: 1 471 km

Měsíc Iapetus o průměru 1 471 km objevil v roce 1671 Giovanni Cassini. Nový satelit přitom okamžitě upoutal pozornost: astronomové jej mohli pozorovat pouze na polovině jeho oběžné dráhy kolem Saturnu – ve zbylé části trajektorie zůstával „neviditelný“. Cassini správně usoudil, že za to mohou odlišné vlastnosti povrchu jeho dvou polokoulí: jedna je totiž černá jako uhlí a druhá naopak bílá jako čerstvý sníh. 

O několik století později – při studiu snímků ze sondy Cassini – odborníci potvrdili, že tmavý vzhled jedné hemisféry zapříčinilo bombardování drobnými tmavými částicemi z měsíce Phoebe (ten obíhá kolem Saturnu po vzdálenější dráze a opačným směrem než Iapetus). Malé bílé krátery roztroušené po tmavé části poukazují na nános prachu o tloušťce až několika metrů, jenž pokrývá původní bílý ledový povrch měsíce.

Zdálky vypadá Iapetus jako velký vlašský ořech. Po jeho obvodu se v místě rovníku táhne pohoří dosahující výšky 13 km, šířky asi 20 km a délky minimálně 1 300 km. Jedná se o nejdelší pohoří ve Sluneční soustavě a o jeho původu nemají astronomové dodnes jasno.

5. Zachycené planetky Phobos a Deimos 

Planeta: Mars
Průměr: 22,2 km; 12,4 km 

Kolem Marsu obíhají dva malé měsíce Phobos a Deimos, přičemž se s největší pravděpodobností jedná o zachycené planetky z hlavního pásu asteroidů mezi rudou planetou a Jupiterem. Větší Phobos o rozměrech 27 × 22 × 18 km se stal účastníkem mnoha kosmických srážek, což dokazují četné krátery na jeho povrchu. Při jedné kolizi vznikl též kráter Stickney o průměru 9,5 km – náraz byl tak silný, že málem skončil rozpadem měsíce.

Phobos obíhá pouhých 6 000 km nad povrchem Marsu, přičemž žádný jiný satelit ve Sluneční soustavě nekrouží kolem mateřské planety tak blízko. Za jeden den zvládne téměř tři oběhy a vzhledem k tzv. vázané rotaci obrací k rodnému tělesu vždy tutéž polokouli. V důsledku působení slapových sil se však satelit pohybuje po stále nižší dráze – po spirále smrti. Astronomové odhadují, že se zhruba za třicet milionů let dostane k planetě tak blízko, že spadne na její povrch, načež vytvoří obří kráter. Druhá možnost zní, že Mars svůj měsíc roztrhá vlastní gravitací na drobné úlomky, které se pak zformují do pozorovatelného prstence.

6. Mimas: teplotní změny na povrchu

Planeta: Saturn
Průměr: 396 km

Mimas je jedním z mnoha malých ledových měsíců Saturnu. V průměru měří pouhých 396 km a při detailním pohledu spatříme na jeho povrchu 130km kráter. Následek impaktu je skutečně obrovský a astronomy překvapilo, že se po dávné srážce satelit nerozpadl. Okraje jícnu ční 5 km nad okolní terén, zatímco části dna se nacházejí v hloubce až 10 km. Centrální vrcholek uprostřed kráteru měří 6 km. Těleso objevil v roce 1789 William Herschel.

Sonda Cassini získala pomocí infračerveného spektrometru při průletu kolem měsíce zajímavá data. Místo očekávaných postupných změn teploty se polokoule, která je právě přivrácena ke Slunci, dělí na teplejší a chladnější část. Mezi nimi pak prochází ostrá hranice ve tvaru písmene „V“. Teplejší oblast dosahuje průměrné teploty 92 K (−181 °C), zatímco na chladnější části se podařilo naměřit asi 77 K (−196 °C). V oblasti s nižší teplotou má zřejmě povrchový materiál větší součinitel tepelné vodivosti, takže sluneční energie proniká více do hloubky, místo aby zahřívala svrchní vrstvy. Příčiny zmíněného jevu však zatím zůstávají záhadou.

Podobnou anomálii detekovali odborníci i na měsíci Tethys o průměru 1 066 km, který je z 62 satelitů Saturnu třetí nejbližší, zatímco Mimas zaujímá na pomyslném žebříčku vzdáleností dokonce první místo.

Pokračování příště