Devět podivuhodných měsíců Sluneční soustavy: Epimetheus, Hyperion, Triton (1.)
Nedávno jsme se zaměřili na měsíce, na jejichž povrchu by se podle vědců mohl vyskytovat život. Zajímavých souputníků však okolo planet našeho solárního systému krouží daleko více. Poměrně detailní informace – především ze sondy Galileo – máme k dispozici o části satelitů Jupiterovy rodiny. Saturnovy měsíce stále ještě zkoumá Cassini, rovněž ze „stáje“ NASA. Početným skupinám souputníků Uranu a Neptunu se zase věnovaly sondy Voyager.
1. Epimetheus v tanečním rytmu
Planeta: Saturn
Průměr: 135 km
Epimetheus patří k malým měsícům Saturnu. Jeho fotografie pořídila americká sonda Cassini, jež startovala 15. října 1997 a na oběžnou dráhu kolem zmíněné planety ji pozemní středisko navedlo 1. července 2004. Epimetheus představuje poměrně malé těleso nepravidelného tvaru, na jehož povrchu se nacházejí nevelké krátery s obroušenými okraji. Vyplývá z toho, že se povrch měsíce zformoval před několika miliardami let.
Satelit měří v průměru pouze 135 km, tedy jen o něco méně než jeho „společník“ Janus (196 km). Oba krouží kolem Saturnu zhruba ve stejné vzdálenosti (151 410 km), přičemž jeden oběh zvládnou za 16,5 hodiny. Epimetheus a Janus spolu tančí jakési „planetární tango“: jeden z nich se vždy pohybuje o něco blíže k povrchu planety než druhý a jednou za čtyři roky si dráhy vymění, aniž by došlo k nějaké kolizi. Oba hrají významnou roli při vytváření komplikovaného vlnění v Saturnových prstencích.
Z dosavadních výzkumů vyplývá, že Epimetheus obsahuje velké množství vodního ledu. Hustota obou těles je však významně nižší než v případě tuhého ledu. Astronomové se domnívají, že zmíněné měsíce nepatří mezi pevné objekty, ale že se s velkou pravděpodobností jedná o „hromadu ledové tříště“, kterou drží pohromadě vlastní gravitace.
2. Hyperion děravý jako ementál
Planeta: Saturn
Rozměry: 410 × 260 × 220 km
Velice zvláštní je malý Saturnův měsíc Hyperion, jehož povrch má načervenalý odstín. Těleso vykazuje nezvykle nízkou hustotu a gravitaci na povrchu, a to v důsledku vysoké poréznosti (jako mycí houba nebo vosí hnízdo). Při srážkách s jinými menšími objekty dochází spíše k jejich zanoření do povrchu než k vyvržení materiálu. Tomu odpovídá i pozorovaný vzhled zmíněného měsíce: pokrývají jej četné, velmi hluboké impaktní krátery. A pokud už došlo k vyvržení materiálu, unikl kvůli nízké přitažlivosti do okolního prostoru, aniž by spadl zpět na povrch satelitu.
Okraje četných kráterů jsou světlé, z čehož vyplývá, že měsíc obsahuje velké množství vodního ledu. Jelikož mají dna jícnů tmavší odstín, absorbují více slunečního záření, zahřívají se, led sublimuje a krátery se dále prohlubují. Průměrná hustota Hyperionu je ve srovnání s vodou méně než poloviční. Dost možná se ani v tomto případě nejedná o pevné těleso, ale o velkou „hromadu kamení a ledové tříště“. Měsíc má nepravidelný tvar a jeho rozměry činí 410 × 260 × 220 km. Kolem Saturnu krouží ve vzdálenosti 1 481 100 km, přičemž jeden oběh vykoná za 21,25 pozemského dne. Objeven byl v roce 1848.
3. Kryovulkanismus na Tritonu
Planeta: Neptun
Průměr: 2 700 km
Sonda Voyager 2 prolétla v roce 1989 kolem Neptunu a mimo jiné při tom vyfotografovala velkou část povrchu měsíce Triton v okolí jeho jižního pólu. Při poloměru 1 350 km (zhruba o 22 % méně ve srovnání s naším Měsícem) představuje Triton největší satelit Neptunu. Jedná se o jedno ze tří těles Sluneční soustavy – kromě Země a Titanu –, jejichž atmosféra obsahuje dusík. Na zmíněném měsíci však panuje taková zima (−235 °C), že tam dusík vymrzá na povrchu jako námraza. Narůžovělé depozity zformovaly rozsáhlou jižní polární čepičku, která pravděpodobně obsahuje i zmrzlý metan, jenž vytváří vlivem slunečního záření barevné sloučeniny.
Působením slapových sil se nitro tělesa zahřívá a z podpovrchových vrstev se uvolňuje dusík, který následně tryská na povrch. V chladném prostředí však látka zamrzá a jako sněhové vločky padá k zemi. Jedná se tedy o projevy tzv. kryovulkanismu. Tmavé stopy v okolí narůžovělých ledových usazenin mohou představovat prach s obsahem uhlíku, který se dostává na povrch v pozorovaných výtryscích.
Satelit krouží kolem Neptunu po retrográdní dráze, tj. proti směru rotace planety. Takto obíhající měsíc přitom nemohl vzniknout zároveň s mateřským tělesem, ale musel odněkud „přiletět“. Pravděpodobně se jedná o zachycený objekt z Kuiperova pásu – trochu se podobá trpasličí planetě Pluto. Triton se i nadále přibližuje po spirále k povrchu planety. Pokud bychom jej sledovali dlouhodobě, zjistili bychom, že na jeho povrchu i v atmosféře dochází ke střídání „ročních období“.
Pokračování příště
-
Zdroj textuTajemství vesmíru 11/2014
-
Zdroj fotografiíNASA, Wikipedie, Colorado.edu, NAO