Zimbabwský národní park Hwange: Krajina mezi životem a smrtí

Od Viktoriiných vodopádů, největší atrakce Zimbabwe a možná i celé Afriky, je národní park Hwange (vyslovuje se Vankí) vzdálen jednu až dvě hodiny jízdy autem po silnici A8. Dál se pokračuje po typických prašných cestách s koňmi a jiným domácím zvířectvem. 

Odměna po půstu 

Vzhledem k rozlehlosti parku se při volbě trasy nabízí více možností. My jsme zvolili hlavní bránu a vjezd přes Main Camp v západní části rezervace, který se pak stal naší základnou. Po všech zdlouhavých vstupních formalitách jsme vyrazili na odpolední safari. Byl horký srpnový den a období sucha právě vrcholilo. Náš terénní vůz se líně kolíbal ve všudypřítomném prachu a vyprahlá krajina působila zcela opuštěným dojmem. U napajedel, která již podlehla ataku slunce, se bělaly kosti a kostry. Nikde nezněl ani v divočině běžný tep přírody. 

Mírně zaskočeni jsme dojeli k nejznámějšímu napajedlu této části Guvalala Pan. Přivítala nás dřevěná pozorovatelna na okraji rozsáhlejší vodní plochy a klidný monotónní zvuk dieselového agregátu, který z hloubi země tahá pro tuto oázu vodu. Náš několikahodinový pozorovací půst byl odměněn. Na břehu leželo pár krokodýlů nilských a po obzoru přicházelo velké stádo slonů. 

Strkanice u napajedla

Sloni zcela tiše a spořádaně přišli k vodě a rozehráli neuvěřitelné představení povah a příběhů. Slůňata, podle vzrůstu tak tříletá, se pošťuchovala, „kradla“ si vzájemně choboty a přetlačovala se o bahnitý bazének, který přirozeně vznikl s úbytkem vody. Zbylá voda lákala i dospělé samice, a tak o bahenní lázeň vznikla solidní strkanice. Té využilo několik žiraf, které slony v uctivé vzdálenosti obešly a v uvolněné části se přiblížily k napajedlu, aby svým jedinečným způsobem s doširoka rozkročenýma nohama hasily žízeň. Celou scenérii dokreslovalo mnoho ptáků nabírajících si v rychlosti kapky vody do zobáků a okamžitě odlétajících pryč. Den se nachýlil ke svému konci a blížil se čas, kdy je nutné být v kempu nebo park úplně opustit.

Oproti většině kempů v JAR, Namibii nebo Botswaně, kde nocležníky chrání tu kvalitnější, tu méně kvalitní plot, tady strážci na udržování oplocení úplně rezignovali. Část kůlů byla uhnilá a pletivo leželo na mnoha místech na zemi. Místo lopat a drátů tak strážci dostali samopaly. Do noci zářily ohně z vysokých komínů, kde se ohřívala teplá voda a přes den neslyšitelné zvuky se nocí rozeznívaly v plné kráse a tajemnosti. 

Nocleh u Noemovy archy

K safari patří brzké vstávání, a tak za úsvitu vyrážíme. Tentokrát zkoušíme štěstí v oblasti kolem Dopi Pan a Jambile Pan, kde si nadšeně prohlížíme pár nádherných samců kudu. Postupně se přesouváme do střední části parku a s proměnou krajiny se začínají ukazovat i jiné zvířecí druhy. V oblasti kolem Shumba Pan na nás čekaly klasické africké scenérie. V parku převládala sloní stáda, ale k vidění bylo i mnoho druhů antilop, zebry, žirafy, pakoně a u vody hroudy líně se válících hrochů. Fascinující byl pohled na vzdálené migrující stádo buvolů kaferských, kteří tvořili dlouhou černou linii. 

Oblast Shumba Pan, kde je ve stráni ukryta pozorovatelna, je bezesporu jednou z nejkrásnějších partií Hwange. Zároveň se jedná i o safari camp, kde je možné domluvit si v dostatečném předstihu nocleh ve vlastním stanu nebo na lavičce v pozorovatelně. Zdejší napajedlo nám připadalo jako malá Noemova archa africké přírody. I tady ale kulisy dokreslovalo mnoho kosterních pozůstatků. 

Čekatelé na potravu

Nedaleko od Shumba Pan na nás čekal největší zážitek, který si pro nás Hwange uchystalo. Kousek od pijícího stáda slonů se za křovím pohyboval stín. Na první pohled se zdálo, že jde o antilopu nebo prase bradavičnaté, ale pak jsme si uvědomili, že charakter pohybu ukazuje spíše na šelmu. Zvolna jsme objeli napajedlo a po malé prašné cestě jsme se ke křovisku blížili z opačné strany. Naše víra a trpělivost byly odměněny. Před námi ležel na zemi statný lví samec a hodoval na čerstvě ulovené antilopě kudu. 

Brzy jsme si všimli, že nedaleko samce čeká ještě urostlá lvice, až jí bude umožněno se přiblížit a nažrat. Upřeným pohledem pozorovala kořist. Po celých padesát minut, co jsme výjev sledovali, se situace nezměnila. Samec hodoval a samice čekala. Jen okolní stromy se začaly plnit supy. 

Vzhledem k pokročilému času jsme na rozdíl od lvice a supů nemohli čekat dál a zamířili jsme do kempu Sinamatella. Zatímco v Main Campu se zatím rozpadl jen plot, v Sinamatelle postoupil rozklad mnohem dál. Řada budov totálně zchátrala, brána nešla zavřít a uprostřed kempu byly stopy po pobytu slonů i levharta. Tentokrát se celá oblast obešla i bez hlídače se zbraní. Prostě divoká Afrika ve své plné kráse i nebezpečí. Uvařili jsme na ohni kávu a šli spát. 

Smutné loučení 

Ze snů a představ o tom, jak se asi o ulovenou antilopu dělí všichni zájemci, nás žádní nevítaní návštěvníci neburcovali. Ráno jsme každopádně nemohli dospat a velmi brzy jsme vyrazili zpět ke známému místu. Z úlovku zbyla jen kostra a rodina lvů se rozrostla. Samci už byli dva a samice také. Všichni líně leželi kolem a chodili si, už i společně, jen tak ještě „kousnout“. Nikoho jiného ale k potravě nepustili. 

TIP: Proměny zapomenutého afrického státu: Svítání nad Zimbabwe?

S pocitem, že nic lepšího už asi neuvidíme, jsme se posouvali do severní části parku. Cesty se zhoršily a bez náhonu na všechna čtyři kola by mnohde bylo velmi složité projet. Opět začalo ubývat zvířat a jen sporadicky se pasoucí antilopy dokazovaly, že jsme ještě neopustili hranice Hwange.