Zemřel Alexej Leonov: Jeho první výstup do kosmického prostoru málem skončil tragédií

Start Voschodu 2 dne 18. března 1965 proběhl normálně. Hned při prvním obletu Země nad Kamčatkou vlezl Alexej Leonov do přechodové komory. Když zavřel dveře do kabiny s Pavlem Běljajevem, začal vypouštět vzduch. A potom otevřel dvířka do kosmu. V 11.30 zahájil nad Afrikou svůj riskantní výstup.

Krátké lano

V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tahle „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý? Desítky otázek vzrušovaly specialisty v sále sledovacího střediska v prvním patře montážní haly Bajkonuru. Nicméně lékaři, kteří měli na Leonovově přípravě největší podíl, byli optimističtí. Při tak krátkém výstupu do pětimetrové vzdálenosti v prostoru nemohou snad vzniknout nějaké kardinální obtíže, s nimiž při pozemním tréninku nepočítali.

„Mohli jsme očekávat pouze jedno nebezpečí,“ řekl mi později akademik Vasilij Parin, zodpovědný za lékařsko-biologickou část projektů Vostok a Voschod, „že totiž nemusí dobře fungovat uzavírací systémy, že loď nebude možné hermeticky uzavřít – a z kabiny unikne atmosféra a vytvoří se tam vakuum. Pak by bylo obtížné přistávat.“ Zatímco na Zemi se o hermetičnost kabiny starají desítky přístrojů a specialistů, na oběžné dráze musí tuto životně důležitou službu vykonat automaty.

„Bylo neuvěřitelné ticho,“ vzpomínal později Leonov. „Slyšel jsem, jak mi tluče srdce. Slyšel jsem vlastní těžký dech.“ V jednu chvíli se kosmonaut poněkud prudčeji odstrčil od lodi: lano jej sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo lano krátké, takže se Leonov několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině. Chtěl se vrátit do lodi, jenže to nebylo jednoduché. V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vchodu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodil do otvoru – ve stavu beztíže se poškodit nemůže – a sám se začal soukat dovnitř.

Fyzicky na dně

V tu chvíli nastal další malér. Skafandr byl najednou větší než vstupní otvor a mezitím vyplouvala vzhůru kamera. Leonov supěl námahou, tlampače ve spojovacím středisku jeho oddychování ještě zesilovaly, registrační pásky fyziologických funkcí ukazovaly, že má pulz 143 za minutu a teplotu přes 38 °C. „Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik,“ vzpomínal. „Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoliv jiný.“

TIP: Nejdelší, nejkratší, nejnebezpečnější: Rekordní výstupy do otevřeného vesmíru

Snížil tlak a pokoušel se vlézt dovnitř přesně opačně, než se to učil – hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně.“ Není divu – za tu chvilku ztratil šest kilogramů váhy a vypotil tolik vody, že ji měl ve skafandru po kolena. Konečně se v 11.50 dostal dovnitř – na sedmý pokus. Kdyby se mu návrat nepodařil, údajně ho měl Běljajev odstřelit a kabinu zavřít. Venku byl skoro dvanáct minut, stejný čas strávil v přechodové komoře. Když oba kosmonauti seděli zase vedle sebe v dobře hermeticky uzavřené lodi, zvedl Koroljov s ulehčením mikrofon: „Blahopřeji vám k úspěšnému splnění úkolu.“ A prostě dodal: „Děkuji!“