Z protektorátu do Arktidy: Češi a Moravané mířili na práce za polární kruh

Norsko bylo na jaře 1940 kvůli své strategické poloze obsazeno německou armádou. Hitler měl s touto přímořskou zemí zvláštní plány. Hodlal podél členitého pobřeží vybudovat severní část Atlantského valu – Festung Norwegung, která by chránila „Novou Evropu“ od nepřátelské invaze. Ve středu valu se mělo nacházet výstavní německé město Nordstern (Severní hvězda), po válce nazývané též Neu Drontheim (Nový Trondheim), které by pojalo statisíce obyvatel a stalo se urbanistickou perlou severu.

Na tyto velkolepé stavební projekty potřebovali nacisté prostředky, materiál a pracovní sílu. Zajištovali je částečně z norských, hlavně pak z německých zdrojů a také z obsazených zemí.

Okupované Norsko a Nory coby prototyp árijské rasy nacisté dlouho šetřili před terorem praktikovaným jinde. Pracovní povinnost norské mládeže byla proto v porovnání s povinnými odvody v Protektorátu Čechy a Morava krátkodobější záležitostí a probíhala jen v místním prostředí, i když zdaleka nestačila pokrýt německé budovatelské ambice. Decimace práceschopného norského obyvatelstva nebyla cílem okupačních orgánů. Pracovní sílu pro nacistické plány v Norsku proto tvořili především zahraniční pracovníci. Jednak ruští a jugoslávští váleční zajatci, jednak civilní zahraniční pracovníci získaní v rámci povinných pracovních odvodů v podmaněných oblastech.

Válečný ročník

Symbolem válečných útrap způsobených nucenou prací se stal ročník 1921. Sotva tato generace dospěla, začala druhá světová válka a všichni mladí museli povinně na práci do Říše. To byl i případ Oldřicha Svobody původem z Třebíče, který byl na podzim 1942 přidělen spolu s dalšími tisíci lidmi na práce k polovojenské Organizaci Todt. Ta řídila stavbu vojenských objektů a strategických komunikací a zajištovala pracovní sílu z okupované Evropy.

Část českých transportů roku 1942 delegovala do Norska, do kterých byli na základě lékařské prohlídky vybráni fyzicky nejzdatnější pracovníci. Svoboda byl jedním z nich. Byl přidělen do těch nejvzdálenějších, málo osídlených oblastí daleko za polárním kruhem, jež známe pod starším označením Laponsko. Pracoval jako pomocný dělník německé firmy Conrad, která v daleké Arktidě stavěla silnice a přístavy, aby i odtud mohli nacisté ovládat svět.

Cesta do nejsevernější části Norska trvala skoro tři měsíce. Svoboda tehdy zažil s dalšími soukmenovci svou první plavbu přes moře, jejíž hladký průběh mohly ohrozit spojenecké nálety. Ze Štětína do Osla je převážela tranzitní loď Urundi, dále pokračovali vlakem do Trondheimu, kde čekali na transport do Narviku.

Během několikatýdenního čekání byli přiděleni na fyzicky vyčerpávající práce na budování ponorkové základny Dora I. Bunkr představoval největší německou stavbu v Norsku. Byl určen pro 16 ponorek a vyžádal si složitou konstrukci – zasahovala do mořského dna a bylo pro ni nutné zajistit obrovské množství betonu, který by odolal mořské vodě i klimatickým poměrům severu. Zde zakusil Svoboda životu nebezpečné situace při podmořském hloubení základů a přišel k prvnímu pracovnímu úrazu, který mu v německém lazaretu ošetřili, podle jeho vzpomínek, pouze papírovým obinadlem. 

Po pobytu v Trondheimu následovala zdlouhavá plavba podél pobřeží směrem k Narviku, jenž nesl stopy po bombardování z roku 1940. Pobřeží dosud lemovaly potopené lodě a trosky letadel. Cesta poté pokračovala po moři a dále vnitrozemím až na místo určení. 

Vzpomínky z polárních krajin

Během svého pobytu si Svoboda psal deník. Vylíčil v něm krutou, avšak dechberoucí polární přírodu, ale také pracovní vztahy s Němci, kontakty s místním obyvatelstvem, a především řadu strastiplných zážitků z nucené práce – arktickou zimu, provizorní a nevyhovující pracovní podmínky, nedostatečnou stravu a hlad. Díky záznamům rovněž víme, že Svobodu a jeho pracovní skupinu před hladem zachránilo sobí maso tajně zakoupené od sámských (laponských) pastevců. 

V osmdesátých letech doplnil Svoboda svůj deník dalšími vzpomínkami, nechal jej přepsat na stroji a jelikož si přál podělit se o zážitky z Norska s veřejností, poslal jej do rozhlasu. Zveřejnění se tehdy nepodařilo, až prostřednictvím jeho vnuka se nedávno paměti dostaly do rukou badatelů z Karlovy univerzity. Ti spolu se studenty a norskými historiky odkrývají dosud zapomenutý příběh českých pracovníků v Němci obsazeném Norsku.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Češi a Norové sdíleli zkušenost okupovaného národa, v osudech totálně nasazených se proplétají příběhy jednotlivců, kteří se na sever Evropy dostali v důsledku nacistické válečné expanzivní politiky. Kromě krutých životních podmínek jim pobyt přinesl i jedinečné zážitky, přátelství s místními obyvateli a někteří si tam dokonce našli norskou známost. Všichni si pak domů přivezli mnoho různorodých vzpomínek, ba i suvenýrů, barevných pohledů a fotografií. Příběh Oldřicha Svobody vyčnívá mezi stovkami dalších nasazených Čechů a Moravanů tím, že jeho potomci doma stále uchovávají bohatou sbírku válečných materiálů, a zvláště pak barvitě sepsané paměti.