Vznik pod tlakem Sputniku: Jak se zrodila mocná NASA (1)

Sověti vypustili 4. října 1957 první umělou družici Země – Sputnik. Vážila 83,6 kg, zatímco chystaný americký Vanguard měl mít osmkrát méně. Američané byli v šoku: My, kteří se chlubíme nejvyspělejší technikou na světě, jsme nedokázali poslat družici do vesmíru jako první! Prezident Dwight Eisenhower Sovětskému svazu k úspěchu formálně blahopřál – šlo o běžné diplomatické gesto.

Druhý Pearl Harbor

Mezinárodní geofyzikální rok, největší vědecká akce v historii, měl začít 1. července 1957 právě startem amerického Vanguardu. Jenže firmy vyrábějící družici a raketu Viking dávaly přednost lukrativnějším zakázkám. Navíc musely na základě připomínek odborníků dělat na družici různé úpravy. Proto se vstup Spojených států do vesmíru poněkud odložil: „Ale v září určitě odstartujeme!“ Ani tento termín nakonec nevyšel…

„Je to druhý Pearl Harbor,“ nazval sovětské vítězství v kosmu Lyndon Johnson, vůdce demokratů v Senátu. Přirovnal tedy vypuštění Sputniku k nečekanému a zničujícímu japonskému útoku na americké loďstvo v Tichomoří v prosinci 1941. A většina Američanů vyslání sovětského zařízení do vesmíru skutečně vnímala jako obrovskou porážku. 

Kromě toho se Johnson – stejně jako mnozí jiní politici a vojáci – obával, že Sověti mají dost raket, aby je mohli s atomovými hlavicemi posílat na USA. Ve skutečnosti sovětská armáda zmíněnými střelami nedisponovala a vypuštění Sputniku se stalo jedním z testů této rakety. „První družice znamenala nejčernější hodinu studené války, která však současně podnítila změny v americkém životě,“ připomněl Philip Taubman ve své knize Tajné impérium (Secret Empire).

Tajné porady v Bílém domě

Práce na raketách ve Spojených státech byly roztříštěné a zaostávaly. Letectvo vyvíjelo mezikontinentální nosiče Atlas a Titan i raketu středního doletu Thor. Armáda zas pracovala na raketě středního doletu Jupiter a námořnictvo na nosiči Polaris. Atlas vznikal od roku 1951, tedy o dva roky déle než R-7, jenže při zkouškách dvakrát vybuchl. Titan neuspěl čtyřikrát z pěti pokusů a Jupiter dvakrát ze čtyř. Jedině taktická raketa Redstone o doletu 300 km fungovala bez problémů.

Tři dny po vypuštění Sputniku poslal náměstek ministra obrany pro výzkum a vývoj Donald Quarles prezidentovi memorandum: Připomněl v něm, že prohlášení o úspěchu mezikontinentální rakety, které vydala na konci srpna sovětská tisková agentura TASS, bylo pravdivé. A nadhodil, že vláda se neměla spolehnout pouze na projekt Vanguard jako ryze nevojenský, ale i na vojenské programy – stejně jako Sověti. 

Tajnou poradu o sovětské družici svolal prezident na 8. října. Kromě Quarlese dorazil ředitel Národní vědecké nadace Alan Waterman, ředitel projektu Vanguard John Hagen, zvláštní asistent ministra obrany pro řízené střely William Holaday, šéf prezidentova štábu Sherman Adams, tiskový mluvčí James Hagerty, poradci Howard Pyle a Bryce Harlow, asistent pro otázky národní bezpečnosti generál Robert Cutler a šéf sekretariátu generál Andrew Goodpaster, Eisenhowerův nejbližší poradce.

„Mělo by vejít do historie, že Sovětský svaz a Spojené státy vypustily své první družice ve stejném roce!“ žádal prezident. Nakonec rozhodl, že vznikne program využívání vesmíru nejméně na příštích pět let, a to včetně špionážních sond. Eisenhower považoval zpravodajské družice za nezbytné „nikoliv proto, že jsou Spojené státy agresivní, nýbrž proto, že Sovětský svaz je utajený“.

Raketová propast

Devátého října na tiskové konferenci v Bílém domě prezident tvrdil, že sovětská družice na americké zpoždění ve vývoji raket neukazuje. Mluvil o ní pohrdlivě jako o „kusu železa“, který ho nezajímá. Později mezi dvěma partiemi golfu prohodil k novinářům: „Sputnik mé obavy o národní bezpečnost nezvýšil ani o ň, ani o ň…“ Tímto výrokem chtěl však Eisenhower jen zakrýt svou horečnou činnost.

Mezitím se radil s prezidentem Národní akademie věd Detlevem Bronkem a svolal členy Vědeckého poradního výboru při Úřadu obrany Bílého domu, včetně rektora Massachusettského technologického institutu (MIT) Jamese Killiana a vynálezce Edwina Landa z firmy Polaroid. A od všech požadoval odpověď na otázku: „V jakém stavu je americká věda a technika ve srovnání se Sověty?“ Odborníci ho ubezpečili, že nijak nezaostává, naopak je v mnoha směrech napřed. Pravda, v raketové technice Spojené státy pokulhávaly… V Bílém domě si uvědomovali, že je nutné vložit obrovské prostředky rovněž do výzkumu a vzdělání.

Koncem října nepotěšila ředitele CIA Allena Dullese zpráva zvláštní vědecké komise: Na základě sledování zkoušek sovětských raket totiž konstatovala, že jsou „při vypouštění neobyčejně vysoce spolehlivé“ a že americké balistické střely za nimi zaostávají asi o dva až tři roky. Šlo tedy o raketovou propast v neprospěch USA!

Kabinet pro případ nouze

Kdyby měli Sověti víc mezikontinentálních raket, mohli by je osadit jadernými bombami a zničit Ameriku. Takový útok by zlikvidoval vládu a většinu státních úřadů. Zničení vládní infrastruktury bylo nutné předejít!

Eisenhower vybral devět svých přátel – kapitánů průmyslu či vysokoškolských profesorů – a jmenoval je členy jakéhosi kabinetu pro případ nouze. „Prezident se připravoval na nemyslitelné,“ vysvětloval generál Goodpaster v roce 2004. „Chtěl, aby si části vládních struktur, které se zachrání, zachovaly zdravý rozum a schopnost pracovat, a do určité míry tak zajistit, aby naše vláda nebyla zlikvidována.“ Eisenhower přijal devět vyvolených 6. března 1958, udělil jim tajné dekrety a vysvětlil jim jejich pravomoci.

TIP: Nerealizované sovětské sny: Rusové chtěli proletět kolem Marsu už v sedmdesátých letech

Pověření dostali prezident a viceprezident televizní společnosti CBS, viceprezident First National City Bank v New Yorku, prezident Title Guaranty, prezident firmy Owens-Corning Fiberglass, ministr zemědělství, ministr práce, předseda Federálních rezerv a výkonný viceprezident General Dynamics. „Byli to takoví lidé, jako je dnes Bill Gates,“ charakterizoval jejich výběr Bill Geerhart z internetového serveru Conelrad.

Dokončení: Vznik pod tlakem Sputniku: Jak se zrodila mocná NASA (2)