Výnosný boj s pytláky: Turistický ruch pomáhá chránit divoká zvířata v Africe
Když se v roce 2010 Sarah Hallová ujala vedení nejstaršího parku ve Rwandě jménem Akagera, jeho „rangeři“ jen stěží dokázali odrážet nájezdy pytláků, kteří lovili hrochy. Na chráněném území tou dobou už nezbyli žádní nosorožci a zmizeli z něj také lvi. Přesto loni do tohoto národního parku zavítalo na 37 tisíc návštěvníků, kteří přijeli obdivovat 22 nových lvích „králů“ a 18 nosorožců černých, kteří na místo přicestovali z rezervací na jihu Afriky. „Park působí úplně jinak než před devíti lety,“ dodává Hallová, která se správcování ujala se svým manželem. Opírá se přitom o ohradu plnou motorek a rezavých pastí, které tým tamních strážců zabavil zatčeným nebo zastřeleným pytlákům.
Divoký luxus
Akagera je nejúspěšnějším projektem neziskové organizace African Parks, kterou podporují vlády devíti afrických zemí. Na černém kontinentu, kde má péče o životní prostřední často velmi nízkou prioritu, se přitom jedná o jedinou nevládní agenturu spravující přírodní rezervace: Pod dohledem má více než 10 milionů hektarů půdy sahající od extrémně nepřístupných a nebezpečných oblastí Střední Afriky až po záplavové pláně na západu Zambie.
Pod její organizaci dále spadá správa největší protipytlácké jednotky, která tvoří sílu bezmála tisíce rangerů. A buduje rovněž zázemí pro turisty, která mají podobu od obyčejných chatrčí až po luxusní stany, v nichž zájemce vyjde jedna noc v přepočtu na 30 tisíc korun. Právě přepychové ubytování a přítomnost velkých ikonických zvířat, která se do oblasti podařilo přivézt nebo přilákat, se odrazily na rostoucím zájmu turistů. Ti nyní objevují i ta méně známá místa, jakým je například republika Čad – na jejím území vyrostl safari kemp pro smetánku, jenž má v současnosti plné rezervace až do roku 2021.
Pytláctví na ústupu
„Africký turismus se stále točí primárně okolo přírody a divokých zvířat,“ vysvětluje Peter Fearnhead, výkonný ředitel African Parks. „Snažíme se proto vybudovat ekonomické odvětví, které by bylo úzce spjato s ochranou životního prostředí.“ Někteří aktivisté však přístup této organizace kritizují. Nesouhlasí s oplocováním půdy a zbrojením rangerů, kteří tak připomínají soukromou armádu. Vadí jim také kriminalizace původních obyvatel, jež loví zvířata pro potravu.
Nesouhlas ochranářů navíc není jediným zádrhelem, na který African Parks narazila: V roce 2017 například její zaměstnanci opustili dvě oblasti v Etiopii, protože tamní vláda organizaci nepodpořila ve vyjednáváních o omezení domorodého lovu. O dva roky později se navíc strhl masakr, během nějž na tým ochránců a rangerů zaútočili rebelové v Demokratické republice Kongo a patnáct z nich zabili. Na druhé straně je však potřeba zmínit, že počet zatčených pytláků v rezervaci Akagera loni klesl na 19 a nestřílelo se tam již od roku 2010, kdy zahynuli dva rangeři. Takže všechna preventivní opatření jsou účinná.
Turismus se vyplatí
Organizace African Parks se zrodila ze štědrých darů evropských či amerických charitativních organizací a filantropů. V Africe začala působit v roce 2003 na území Malawi a Zambie. Dnes již spravuje patnáct přírodních rezervací ve středu a v jižní části kontinentu a chystá se expandovat také na západ do Beninu, kde žijí kriticky ohrožení lvi senegalští. Podobně jako Rwanda, která organizaci finančně přispívá na správu parku Akagera, také Benin přislíbil pomoc v přepočtu za 137 milionů korun. „Africké země si všímají svých sousedů, kterým se vyplácí investovat do chráněných rezervací. Takže vypracovávají plány, jak přilákat turismus také na svá území,“ vysvětluje zimbabwský ekonom Fearnhead, jeden ze spoluzakladatelů African Parks.
Luxus v divočině
V okolí nejpřepychovější chaty parku Akagera se najednou může ubytovat až dvacet lidí: Přebývají tam v luxusních stanech, jež jsou napojeny na centrální zastřešenou barovou oblast dřevěnými stezkami, které vedou korunami stromů. Člověk si tam může sednout do útulné restaurace osvětlené lucernami a dát si večeři o třech chodech, v jejímž čele se servíruje steak s plněnými houbami. To vše rámuje nádherný výhled na jezerní oblast chráněné rezervace, odkud se line funění hrochů. Nejlevnější ubytování v rezortu stojí v přepočtu 4,4 tisíce korun za noc, i tak je ovšem chata často plná.
Lepší zítřky pro všechny
V boji s pytláky si rangeři African Parks pomáhají moderními zbraněmi a technologiemi. Jenže velkou část jejich práce představuje udržování plotu, jímž jsou parky obehnány, a dále také sledování zvířat – na hlídání nosorožců mají dokonce vyčleněný speciální tým. Společnost také investuje prostředky do hledání alternativních zdrojů příjmů pro lidi, kteří žijí v blízkosti rezervací: Některé učí včelařit, jiné zase vyrábět užitečné či zpeněžitelné předměty. Pro školy jsou do zázemí parků organizovány exkurze.
TIP: Zvonění tygřího umíráčku: Podle expertů mohou pruhované šelmy do 10 let vymřít
Dle turistického průvodce Alphonse Ntabana se situace ve Rwandě díky ochranářům podstatně zlepšila. „Jsem jedním z lidí, kterým byla dříve divočina úplně ukradená,“ tvrdí Ntabana. „Předtím jsem v ní viděl akorát pastviny a divoká zvířata mě vůbec nezajímala. Ale od té doby, co díky rezervaci vydělávám peníze, už chápu smysl ochrany životního prostředí.“
Peníze ochránců
Rozpočet společnosti African Parks činí zhruba miliardu korun ročně a turistický ruch z něj pokrývá jen zlomek. Zbytek jde z kapes sponzorů či charitativních organizací. Akagera vydělává desetkrát víc než v roce 2010 – loni její turismus vynesl v přepočtu 45,6 milionu korun – správa parku přitom ročně vyjde na 61 milionů. Právě ona a také Majete v Malawi by však v budoucnu měly dosáhnout bodu, že si na svůj chod vydělají samy.
-
Zdroj textu
The Washington Post, 100+1 zahraniční zajímavost, Bloomberg
-
Zdroj fotografiíBloomberg photo, Pauline Bax