Vostok: Kosmická loď, v níž Gagarin poprvé obletěl Zemi

Konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov vyvíjel sovětskou kosmickou loď jako víceúčelovou: nejen jako pilotovanou kabinu Vostok, ale také jako vojenskou zpravodajskou družici Zenit.

Ta nesla fotografickou kameru vybavenou filmem schopným zaznamenat 1 500 políček: na každém byla plocha 60 × 60 kilometrů, přičemž rozlišení bylo v ideálním případě 10 až 15 metrů. Tehdejší technika totiž neumožňovala vysílání obrazu z oběžné dráhy v odpovídající kvalitě, proto se film odesílal do pozemních laboratoří k vyvolání a zpracování. Úplně stejně tomu bylo v počátcích kosmonautiky i v USA.

Tento souběžný vývoj jedné techniky pro dva účely měl obrovskou výhodu: Koroljov mohl na projektu nerušeně pokračovat i při změnách priorit z vojenských na civilní a naopak.

Kosmonaut na padáku

Loď se skládala ze dvou částí: přístrojové s hlavním motorem a podpůrnými systémy (komunikace, nádrže pracovních látek apod.) a z přistávacího modulu, který byl zároveň kabinou pro kosmonauta. Modul byl kulovitého tvaru, přičemž celý povrch měl pokrytý ablativním tepelným štítem. Jeho velkou výhodou bylo, že se díky vhodně umístěnému těžišti po vstupu do atmosféry sám stabilizoval. Pro americké či pozdější sovětské lodě by vstup do atmosféry při nesprávné orientaci mohl být smrtelný.

Daní za tuto robustnost ovšem byla skutečnost, že loď byla při přistání příliš těžká pro bezpečné dosednutí s kosmonautem na palubě (ten by navíc vzhledem k jejímu vnitřnímu uspořádání přistával „na boku“). Proto se musel ve výšce pod osm kilometrů katapultovat a přistával mimo Vostok. SSSR to ovšem několik let tajil, protože dle pravidel Mezinárodní letecké asociace, do jejíž kompetence kosmické lety spadají, je možné uznat pouze výkony a rekordy, kdy pilot zůstane v letounu od startu až do přistání.

Loď se dočkala třinácti startů v programu Vostok (z toho šesti pilotovaných) a čtyř v programu Voschod (z toho dvou pilotovaných). Vojenské verze družice Zenit létaly až do roku 1994: nastřádaly 254 startů!