Vítejte v kosmické galerii: 10× dechberoucí krása vesmírných mlhovin

Patří mezi nejúchvatnější vesmírné jevy. Rozsáhlá oblaka prachu a plynu, někdy temná, jindy zářící oslnivými barvami. Některá jsou pozůstatkem zániku hvězd, jiná zárodkem nových stálic a planetárních soustav
01.06.2021 - Martin Reichman

Sčítání novorozenců

Mlhovinu Trifid, známou také jako M20, najdete snadno i malým dalekohledem. Měří asi 30 světelných let, dělí ji od nás 5 500 světelných roků a představuje oblíbený cíl kosmických turistů v souhvězdí Střelce. Jak naznačuje její jméno, ve viditelném světle ji rozdělují tmavé neprůhledné pásy prachu na tři části. Ovšem pronikavý infračervený snímek, pořízený Spitzerovým teleskopem, odhaluje filamenty zářících prachových mračen a nově vzniklých hvězd. Astronomové fotografii použili ke sčítání čerstvě zrozených a embryonických stálic, jež se jinak skrývají v oblacích zárodečného prachu a plynu této fascinující hvězdné porodnice. Spitzerův dalekohled byl vypuštěn v roce 2003, aby zkoumal infračervený vesmír. Na počátku loňského roku svou vědeckou činnost ukončil. (foto: NASA, JPL-Caltech, J. Rho, CC BY-SA 4.0)

Netopýr v letu

Ve východní části Závojové mlhoviny roztáhl křídla Netopýr – neboli mlhovina NGC 6995, jež na obloze zabírá asi jen 0,5°. Samotná Závojová mlhovina ze souhvězdí Labutě však pokrývá oblast o průměru okolo 3°. Jde o velký zbytek supernovy, rozpínající se mračno trosek po výbuchu hmotné hvězdy o šířce přibližně 12 světelných let. Od Země jej dělí zhruba 1 400 světelných roků a v jeho západní části probouzí fantazii další objekt, mlhovina Koště čarodějnice. (foto: NASA, APOD, Josep DrudisCC BY-SA 4.0)

Nafouknutý Delfín

Kosmická bublina rozfoukaná větry z horké hmotné hvězdy, známá pod označením Sharpless 2-308 nebo také Delfín, se nachází zhruba 5 200 světelných let daleko v souhvězdí Velkého psa. Na obloze pokrývá oblast o něco větší než úplněk, což v odhadované vzdálenosti odpovídá průměru 60 světelných roků. Mlhovinu vytvořila Wolf-Rayetova hvězda, jasná a hmotná stálice viditelná v jejím středu. Zmíněné hvězdy dosahují víc než dvacetinásobku hmotnosti Slunce a považují se za krátkou fázi vývoje hmotných stálic před supernovou. Když se rychlé větry WR hvězdy potkaly s pomaleji se pohybujícím materiálem z předchozího stadia vývoje, zformovaly mlhovinu ve tvaru bubliny. Větrem nafouknutý Delfín se zrodil asi před 70 tisíci lety. (NASA, APOD, Anis AbdulCC BY-SA 4.0)

Budoucnost Slunce

První náznak budoucnosti Slunce se podařilo objevit náhodou v roce 1764. Charles Messier tehdy zpracovával seznam difuzních objektů, aby se nepletly s kometami. Číslo 27 v jeho soupisu, nyní známé jako M27 nebo také mlhovina Činka, představuje planetární mlhovinu. Ve zmíněný objekt se promění rovněž naše hvězda poté, co se v jejím nitru zastaví jaderná fúze. M27 patří k nejjasnějším planetárním mlhovinám na obloze a lze ji spatřit v souhvězdí Lištičky i triedrem. Její světlo k nám letí asi tisíc roků a fotografie ji zachycuje v barvách emitovaných vodíkem a kyslíkem. 

Pochopit fyziku a význam M27 zůstávalo ovšem mimo možnosti vědy 18. století. Dokonce i dnes tvoří planetární mlhoviny do značné míry záhadu – včetně mechanismu, jímž dochází k odvržení vnější plynové obálky hvězdy s nízkou hmotností, takže zbude horký bílý trpaslík. (foto: NASA, APOD, Matthew T. RussellCC BY-SA 4.0)

Běžící kuře

Pro někoho obří kuře uhánějící oblohou, pro jiného mlhovina, kde se rodí hvězdy. Malá temná molekulární mračna v blízkosti jejího středu jsou bohatá na kosmický prach. Nazývají se po svém objeviteli Thackerayovy globule a kondenzací hmoty by se v nich mohly formovat nové stálice. Zmíněné útvary však provází nejistý osud: Kvůli silnému záření okolních mladých hvězd erodují a nakonec mohou zcela zmizet. Mlhovina Běžící kuře neboli IC 2944 měří asi 100 světelných let a nachází se zhruba šest tisíc světelných roků daleko v souhvězdí Kentaura. Do středu jejího modře zářícího plynu se noří hvězdokupa Collinder 249. (foto: NASA, APOD, Juan FilasCC BY-SA 4.0)

V oceánu hvězd

Ještě před pár stovkami milionů let představovala NGC 2936 běžnou spirální galaxii. Pak se však Sviňucha, jak se pro svůj ikonický tvar nazývá, dostala příliš blízko hmotné eliptické NGC 2937, která září ve spodní části snímku. Následkem těsné gravitační interakce je tak Sviňucha nejen vychýlená, ale také zborcená. Její „nos“ zformoval poryv mladých hvězd, střed spirály pak vypadá jako oko. Galaktický pár, dohromady označovaný Arp 142, někomu připomíná i tučňáka chránícího svá vejce. Systém se nachází asi 300 milionů světelných let daleko v souhvězdí Hydry a za několik miliard let hvězdné ostrovy nejspíš splynou v jednu velkou galaxii. (foto: NASA, ESA, and The Hubble Heritage Team (STSci/AURA)CC BY-SA 4.0)

Za Temnou řekou

K barvitým mračnům u červeného obra Antares zvolna „přitéká“ Temná řeka. Jedná se o temnou mlhovinu zakrývající hvězdy poblíž centrální Mléčné dráhy. Prach rozptyluje světlo zmíněné stálice a vytváří neobvyklou žlutou reflexní mlhovinu. Jasná modrá dvojhvězda Rho Ophiuchi se noří do typičtějších modrých reflexních mlhovin, spolu s červenými emisními. Kulová hvězdokupa M4 vpravo od Antaresu leží daleko za barevnými mračny, asi sedm tisíc světelných let od Země, zatímco Temnou řeku od nás dělí zhruba 500 světelných roků. Barevný obraz tvoří mozaika teleskopických snímků, jež na nebi v souhvězdí Štíra pokrývají téměř 10°, tedy asi 20 měsíčních úplňků. (foto: NASA, APOD, Markus NollerCC BY-SA 4.0)

Světelné trychtýře

Střed mlhoviny Laguna víří překotným zrodem stálic. Extrémní hvězdné větry a intenzivní energetické světlo daly vzniknout přinejmenším dvěma trychtýřovitým mračnům, dlouhým asi půl světelného roku, viditelným uprostřed. Oblast osvětluje nesmírně jasná hvězda Herschel 36. Další horké mladé stálice jsou buď skryté, nebo zčervenalé stěnami prachu. Jejich energie proudí do chladného plynu a prachu, přičemž způsobuje velké teplotní rozdíly v přilehlých regionech, kde mohou nastávat střihové větry a formovat další trychtýře. Mlhovina Laguna neboli M8 se nachází zhruba pět tisíc světelných let daleko v souhvězdí Střelce. (foto: NASA, APOD, Michael Miller, Jimmy WalkerCC BY-SA 4.0)

Thorova přilba

Thorova přilba, jak se populárně nazývá kosmické mračno NGC 2359, má hrdinské rozměry i na norského boha: Měří asi 30 světelných let. Spíš než o přilbu se však jedná o mezihvězdnou bublinu, rozfouknutou rychlým větrem z jasné hmotné stálice v centru. Tato Wolf-Rayetova hvězda představuje horkého obra v krátkém vývojovém stadiu před supernovou. NGC 2359 se nachází zhruba 15 tisíc světelných let daleko v souhvězdí Velkého psa. Pozoruhodně ostrý snímek tvoří směsici dat z široko- a úzkopásmových filtrů ze tří různých dalekohledů, přičemž zachycuje přirozeně vypadající stálice i podrobnosti filamentárních struktur mlhoviny. Převládající modrá pochází ze silné emise dvakrát ionizovaných atomů kyslíku v zářícím plynu. (foto: NASA, APOD, Martin PughCC BY-SA 4.0)

Oko v síti

Kočičí oko neboli NGC 6543 patří k nejznámějším planetárním mlhovinám na obloze. Noří se do samého středu přiloženého kompozitního snímku, který díky svému zpracování ukazuje přes tři světelné roky velké, ale slabé halo plynného materiálu. Planetární mlhoviny už dlouho známe coby závěrečné fáze života stálic podobných Slunci. Teprve nedávno se však u některých z nich ukázalo, že mají podobné halo jako NGC 6543, jež nejspíš vzniklo z materiálu odvrženého při předešlých epizodách hvězdného vývoje. Zatímco fáze planetární mlhoviny trvá asi 10 tisíc let, existenci vnějších filamentárních částí hala astronomové odhadují na 50–90 tisíc roků. (foto: Nordic Optical Telescope, Romano CorradiCC BY-SA 4.0)




Další články v sekci