Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (2.)

Jedním z prvních cílů raketoplánů bylo využít zakonzervované kosmické stanice Skylab, která kroužila od počátku 70. let na oběžné dráze Země. Stanice měla získat nový dokovací adaptér a přídavný modul s dvojicí solárních panelů a třemi gyroskopy, jež by nahradily nefungující gyroskopy stanice. Astronauti také měli opravit chladicí systém, odebrat vzorky konstrukce základny pro pozemní analýzy a dovézt na její palubu množství náhradních dílů. 

TIP: Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (1.)

Jenže provoz raketoplánů se o několik let zpozdil, sluneční aktivita vzrostla, zemská atmosféra zhoustla – a v červenci 1979 Skylab neřízeně zanikl nad Austrálií. První raketoplán přitom vzlétl teprve v roce 1981.

V případě havárie

K nejzásadnějším otázkám, jež s provozem raketoplánů souvisely, patřila záchrana posádky v případě vážných potíží během startu – například při selhání motorů. U lodí Sojuz či Apollo se kabina s kosmonauty, nezávislá na nosné raketě, jednoduše oddělila s využitím záchranné věže či vlastních trysek a přistála na padácích. Jenže u obřího letounu spojeného s raketovými motory nepřicházelo nic podobného v úvahu. 

Během prvních expedic, jichž se účastnilo vždy jen několik astronautů, se spoléhalo na klasická katapultovací křesla. Později však startovaly až sedmičlenné posádky sedící na dvou palubách nad sebou, takže šlo zmíněné řešení stranou. Do kabiny byla tedy zabudována teleskopická tyč, která měla astronauty při opouštění stroje odvést mimo oblast srážky s křídlem. Jenže samy posádky zavrhovaly nouzové seskoky padákem v blízkosti raketoplánu s hořícími motory jako nebezpečné. 

Pokud by letoun zůstal ovladatelný, existovalo po oddělení vnějších motorů a nádrže několik možností nouzového přistání, podle aktuální výšky a rychlosti: Raketoplán se mohl vrátit na floridský kosmodrom, kde vznikla zvláštní ranvej speciálně pro tyto stroje – Shuttle Landing Facility. Dále bylo možné přistát po přeletu Atlantiku v západní Evropě či v Africe; po jednom obletu Země existovala varianta návratu na Floridu nebo do Kalifornie; a jestliže by situace nebyla příliš vážná, mohl být letoun naveden na nižší oběžnou dráhu oproti nominální, načež by se teprve řešil další postup. Popsané situace se souhrnně označovaly Launch Abort Mode neboli „režim nouzového přerušení startu“. 

Na nižší orbitě

Celkem šestkrát nastala nouze už na rampě a start se musel zrušit po zážehu motorů. Únik posádky rychlovýtahem či dlouhou lanovkou se stovkami tun paliva pod sebou naštěstí nebyl nikdy nutný a astronauti zakusili jen zklamání z odkladu mise kvůli detekci závady. 

Launch Abort Mode již za letu byl vyhlášen jen jednou – při startu expedice STS-51-F v červenci 1985. Sedm mužů pod vedením zkušeného Charlese Fullertona se vydávalo na týdenní misi, při níž měl raketoplán Challenger kroužit kolem Země, zatímco v modulu Spacelab v nákladovém prostoru by probíhala vědecká pozorování. Po startu stroj zamířil nad oceán, na východ od Floridy. O 3,5 minuty později přestalo teplotní čidlo v palivovém čerpadle prostředního motoru SSME vysílat údaje. Situace byla nepříjemná, ale druhé čidlo fungovalo, tudíž let pokračoval. 

Aby mohl být raketoplán naveden na správnou oběžnou dráhu, musely motory SSME hořet téměř devět minut; jenže 5 minut a 45 sekund po startu vypovědělo službu i druhé čidlo a motor se z bezpečnostních důvodů automaticky vypnul. Stroj už se však pohyboval relativně vysoko i rychle, proto padlo rozhodnutí přejít do režimu nouzového navedení na nižší dráhu neboli ATO (Abort To Orbit). Zbylé dva motory SSME pak hořely o minutu déle, a Challenger se tudíž nakonec dostal na dráhu, jež byla oproti plánu nižší o 70 km. Každopádně, ostatní systémy pracovaly uspokojivě a navíc raketoplán nesměřoval k žádnému objektu na orbitě – měl plnit úkoly samostatně, nezávisle na konkrétní trajektorii. Mise se dokonce o jeden den prodloužila a posádka zvládla všechny vědecké cíle.