Velikáni novověké astronomie: Renesanční vědec Edmund Halley

Jako synovi podnikatele – mydláře – umožňovalo Edmundu Halleymu (1656–1742) rodinné jmění plně rozvíjet vlastní zájmy, mezi které patřila od útlého dětství především matematika. Studoval na Oxfordu a své první dílo publikoval ještě jako univerzitní posluchač: týkalo se našeho solárního systému a slunečních skvrn, a přestože bylo v té době velmi neobvyklé, aby student vydával knihu, měl k tomu Halley jak odborné znalosti, tak dostatek prostředků. 

V roce 1676 vyrazil na dlouhou expedici na ostrov Sv. Helena, kde studoval stálice jižní polokoule. Když se o dva roky později vrátil do Anglie, sestavil nový katalog jižních hvězd – Catalogus stellarum australium. Přehled obsahoval velmi přesné polohy více než tří stovek hvězd, a po dlouhé době se tak našel člověk, který se precizností vyrovnal proslulému Tychu Brahovi (jen si musíme uvědomit, že druhý zmíněný neměl k dispozici dalekohled). Po návratu pak Halleyho zvolili členem Královské společnosti. 

V roce 1698 vedl velkou výpravu na lodi Paramore s cílem zkoumat magnetismus Země. Expedice trvala dva roky a vznikla díky ní podrobná mapa zemského magnetismu, kterou Halley v roce 1701 publikoval v díle Obecná mapa o odchylkách kompasu (anglicky General Chart of the Variation of the Compass). V roce 1703 jej jmenovali profesorem geometrie na Oxfordu a o 17 let později převzal po Johnu Flamsteedovi post královského astronoma, který pak zastával až do své smrti v roce 1742.

Vlasatice se vrací

Jak bylo v té době poměrně běžné, patřil Halley mezi renesanční vědce, kteří se věnovali mnoha oblastem. Lze jej označit především za vynikajícího pozorovatele, jenž už – na rozdíl od svých předchůdců – mohl využít dalekohled a pokročilou matematiku. A mimo jiné přesvědčil samotného Newtona, aby své stěžejní dílo vydal knižně, přičemž jeho publikování sám financoval. 

Halley rovněž pečlivě prošel historická pozorování a v roce 1705 popsal v díle Astronomiae cometicae synopsis objev, díky němuž zná dnes jeho jméno téměř každý. Na základě sledování vlasatic z roku 1456, 1531, 1607 a 1682 v něm tvrdil, že se ve skutečnosti jedná o jediné těleso, které se k nám vrací s periodou mírně přesahující 75 let. Další návrat komety pak předpověděl na rok 1758, a přestože se ho sám nedožil, očekávaly vlasatici v inkriminovanou dobu celé zástupy nedočkavých pozorovatelů. Když se skutečně objevila, hovořilo se o triumfu vědy i samotného Halleyho, jehož jméno kometa od té doby nese. 

V roce 1716 navrhl Edmund Halley způsob, jak využít přechodu Venuše přes sluneční disk ke změření vzdálenosti Země–Slunce. Ačkoliv byla v té době praktická realizace obtížná, principiálně je zmíněný postup zcela v pořádku a později se skutečně uplatnil. Roku 1718 učinil vědec další nesmírně důležitý objev: porovnáváním poloh hvězd se starověkými katalogy zjistil, že se některé z nich nenacházejí na stejném místě – že se tedy nejedná o stálice v pravém slova smyslu, nýbrž že se jejich pozice na nebi mění, ovšem lidský život je příliš krátký, než abychom to mohli přímo sledovat.