Věčná tma na Měsíci (2): Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

Zkoumání pólů na Měsíci nás přivádí i k některým zajímavým zjištěním o vývoji tělesa. Vědce například překvapilo rozložení polárních oblastí s výskytem vodního ledu. Dalo by se totiž předpokládat, že nejvíc ho bude v kráterech ležících k pólům nejblíž, kde také panuje nejdelší noc. Některá jejich zastíněná dna však nejspíš nezahrnují žádný ledový materiál, a naopak jej obsahují útvary od pólů vzdálenější, jež přijímají malé množství slunečního svitu.

Předchozí část: Věčná tma na Měsíci: Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

K rozluštění hádanky pomohly vědcům mapy míst, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentraci ledu. Ukázalo se, že hlavní ložiska byla vůči oběma dnešním pólům posunuta o stejnou vzdálenost, ale v opačném směru. Závěr zní jasně: Rotační pól našeho kosmického souseda se musel v minulosti přemístit zhruba o 6°. A pozůstatky vodního ledu na Měsíci vykreslily stopy, kudy v průběhu miliard roků putovaly jeho póly. 

Naklonění rotační osy by mohla způsobit například srážka s kosmickým projektilem či velké nahromadění hmoty v rámci měsíčního tělesa. První možnost nepřipadá v úvahu, protože kolize by Měsíc vychýlila jen dočasně, kdežto tvorba ledových ložisek vyžadovala stovky milionů let. Jako pravděpodobnější se proto jeví druhá varianta, a vědci dokonce našli hlavního podezřelého: Oceán bouří. Zdaleka nejrozsáhlejší čedičová lunární oblast překonává rozlohou kolem čtyř milionů kilometrů čtverečních například Indii. A právě nahromadění tak obrovského množství magmatu před 3–4 miliardami roků mohlo náklon rotační osy našeho průvodce změnit.

Ráj kolonizátorů

Do zkoumání lunárních pólů se zapojila již celá řada misí: indický Čandraján 1, americká dvojice LRO a LCROSS, japonská Kaguja i čínská Čchang-e 1. Dnes tak máme k dispozici interaktivní fotomapy pólů s rozlišením až 2 m na pixel, topografické mapy trvale zastíněných oblastí i míst, kde bychom měli očekávat nejvyšší koncentraci vodního ledu. 

Společnostem a agenturám, jež by se rády vrhly do výstavby lunárních základen, však nejde jen o ložiska vodního ledu – přestože by se hodil jako zdroj pitné vody pro kolonizátory nebo coby surovina k výrobě paliva. Jde jim také o energii, kterou by zmíněné stanice mohly získávat ze Slunce. Země se totiž kolem své osy otočí přibližně za 24 hodin, zatímco Měsíc zhruba za 29 dnů. Tamní „den“ tedy trvá přibližně 354 hodin, během nichž lze pomocí solárních kolektorů získávat energii. Pak ovšem nastoupí stejně dlouhá mrazivá noc bez jediného slunečního paprsku, kdy se musí většina zařízení uvést do hibernace. Jenže v případě automatických sond operujících na lunárním povrchu se leckdy jedná o nejkritičtější fázi mise – a mnohé se již „neprobudí“. 

Sluneční stožár

Přežití drsných podmínek mohou usnadnit právě oblasti lunárních pólů. Kromě míst s trvalým stínem se tam totiž možná nacházejí i lokality permanentně osvětlené. Stačilo by, aby nad terén vystupovala část kráterového valu či kopce, a hlavní zdroj energie by se poblíž pólu nikdy neskryl za obzor – podobně jako půlnoční slunce za polárním kruhem na Zemi. 

Ve skutečnosti je ovšem situace poněkud složitější: Rotační osa Měsíce se sice vůči ekliptice sklání jen o 1,54°, i daná hodnota však umožňuje střídání „ročních období“. Střed slunečního disku se tedy během půlroku vyšplhá nad horizont, ale během dalšího půlroku zas klesne stejně hluboko pod něj. Kdybychom počítali s dokonale rovným terénem, stačilo by na lunárních pólech vybudovat rotující sluneční kolektor vysoký 1 244 m a paprsky by na něj dopadaly nepřetržitě. Základní otázka stálé dodávky solární energie tedy zní: Existuje u lunárních pólů nějaký přírodní „stožár“, který bude Slunce ozařovat bez přestání?

TIP: Kolonisté na Marsu budou získávat palivo a kyslík ze slané vody

Zprvu se vědci radovali, že podobné místo skutečně našli: Mělo jít o několik výstupků na okraji kráteru Peary o průměru 79 km poblíž severního pólu. Nová data z automatu LRO bohužel ukázala, že se trvale osvětlená místa nenacházejí ani tam, ani jinde na Měsíci. Původní optimistické předpoklady totiž vycházely z měření sondy Clementine, která kráter snímkovala v době, kdy na severní polokouli panovalo léto. Záběry z LRO však odhalily, že v zimě sluneční paprsky z jeho okrajů mizí. Budoucí kolonisté se tedy nejspíš vztyčování stožárů nevyhnou.

Tanec modré planety

Kromě vodního ledu a stálého přísunu sluneční energie skýtají lunární póly i další příslib, který nelze vyjádřit čísly, a přesto bude mít značnou hodnotu – výhled na Zemi. Podobně jako z rozhraní mezi přivrácenou a odvrácenou stranou se z nich totiž nabízejí nejpůsobivější pohledy na modrou planetu. Její disk tam v důsledku librací zvolna mění svou polohu na nebi a opisuje zvláštní křivky, přičemž neobvyklé západy a východy Země mohou trvat i několik dní. Až se tedy lidé na Měsíc vrátí, budou se chtít na svůj domov nejspíš podívat právě od lunárních pólů.