V tunelech vody a času: Na návštěvě v největší zatopené jeskyni světa

Lidé odjakživa upírají oči k nebi, fascinováni jeho zdánlivou nekonečností a nedosažitelností. Nicméně povrch naší planety a hlavně to, co se nachází pod ním, zůstávaly poněkud stranou. Zatímco dnes řešíme, jak dostat člověka na Mars, ze světových oceánů jsme dosud probádali pouhých 5 %. Ještě menší pozornost se pak věnuje zkoumání jeskyní, které přitom často vydávají fantastické poklady minulosti: fosilie vyhynulých zvířat nebo pozůstatky dávného osídlení. 

Rájem pro podobné objevy se stal Yucatanský poloostrov ve Střední Americe, v jehož nerostném složení hraje hlavní roli pískovec. Skrz relativně měkkou a porézní horninu si po miliony let razila cestu voda, a v podzemí tak vznikla nejhustší síť jeskyní na světě. Která z nich si ovšem může nárokovat pomyslnou korunu?

Větší vítězí

Až do tohoto roku se za nejrozsáhlejší zatopenou jeskyni na planetě považovala yucatanská Ox Bel Ha (v překladu z mayštiny „tři vodní cesty“), jež se táhne v délce přes 270 km. Zatímco si však užívala svůj primát, v blízkém sousedství jí rostla konkurence. V roce 2007 speleologové zjistili, že jeskynní systémy Nohoch Nah Chich („obrovská ptačí klec“) a Sac Actun („bílé jeskyně“) jsou propojené. Ve speleologii platí „kanibalské“ pravidlo silnějšího: Pokud se objeví nová spojnice mezi dvěma systémy, ten větší „pohltí“ menší a předá mu své jméno. Sac Actun tak kromě Nohoch Nah Chich vstřebala ještě vedlejší Aktun-Hu a loni v květnu měřily veškeré tamní prozkoumané chodby 259,5 km. Soustava tudíž neměla žádnou konkurenci – kromě Ox Bel Ha. 

„Tato rozsáhlá jeskyně tvoří nejbohatší podvodní archeologické naleziště světa. Zahrnuje víc než sto významných lokalit, z nichž některé dokonce nesou stopy po prvních obyvatelích Ameriky,“ tvrdí o Sac Actun Guillermo de Anda, ředitel projektu Gran Acuífero Maya, který v rámci jeskynního průzkumu hledá neznámé mayské památky. Touha po nových objevech vedla ke stále preciznějšímu mapování systému, pod jehož „rozrůstání“ se podepsal především Robert Schmittner: Zmíněné jeskyni věnoval již čtrnáct let života. 

Delší než Česko

Do hlubin se průzkumník pravidelně nořil s přesvědčením, že se na rozsáhlý komplex napojuje některá z menších jeskyní poloostrova. Letos v lednu se pak jeho tým vrátil ze Sac Actun se senzační zprávou: Předtucha se potvrdila – systém je spojen s nedalekou Dos Ojos („dvě oči“). Ta se sice táhne v délce „pouhých“ 84 km, nicméně poté, co ji Sac Actun „pohltila“, se nakonec zrodila nejdelší zatopená jeskyně světa – s celkovými 347,7 km.  

Nová rekordmanka samozřejmě podnítila řadu srovnání: Jeskynní systém je například delší než trasa  Londýn–Liverpool a na výšku by bez problémů pojal věž Big Ben. Z našeho pohledu jsou zatopené podzemní chodby delší než spojnice nejsevernějšího a nejjižnějšího bodu České republiky, která měří 278 km. Od východu na západ má potom naše území 493 km, takže by jeskyně procházela zhruba pod třemi čtvrtinami Česka. 

Matka všech cenotů

Význam Sac Actun však netkví jen v rekordní délce. Hlavní části systému tvoří tzv. cenoty, tedy zatopené závrty krasového původu, které lze nalézt v jeskyních s provalenými stropy a jež slouží coby zásobárny podzemní vody. Mayská civilizace považovala cenoty za posvátná místa a portály ke komunikaci s bohy. Na jejich dně se proto daří nalézat nejrůznější artefakty. Ve městě Chichén Itzá byly dokonce v závrtu objeveny lidské ostatky, a mnozí historikové se proto domnívají, že se cenoty využívaly také jako obětiště. 

„Díky průzkumu podzemních systémů dovedeme lépe vysvětlit postupný výskyt a vývoj nejrůznějších rituálů. Rovněž máme lepší představu o šíření mayského území na základě vzniku nových poutních míst a posléze osad,“ vysvětluje archeolog Guillermo de Anda. 

Nebezpečné průzkumy

Nicméně: Do Sac Actun vede celkem 187 známých vchodů, systém je navíc zatopený a jeho průzkum vyžaduje potápěčské vybavení či speciální technologie. Speleologie přitom představuje relativně mladou disciplínu, extrémně náročnou a často i velmi nebezpečnou. Kupředu ji vedle odborníků ženou především rekreační jeskyňáři – tzv. caveři. 

Ani objevování suchých jeskyní není procházka růžovou zahradou, jejich podvodní kolegyně však znamenají daleko náročnější výzvu. Při návratu na souš je nutné podstoupit dekompresi, podobně jako při potápění v oceánu, ale limitující jsou hlavně tma a prostor. Problém s viditelností řeší svítilny, nicméně ani se zdrojem světla nemusí být vyhráno: Obvykle sice bývá voda v jeskyních křišťálově čistá, potápěči ovšem mohou zvířit bahno či jiné usazeniny, a dohled tak prudce klesne.

Není kam utéct

Se špatnou viditelností i s komplikovanou orientací v prostoru pomáhají navigační lana, jež se vinou již probádanými chodbami nebo je rozmisťují přední členové týmu. Průzkumníci se k těmto „směrnicím“ obvykle připínají vlastními lanky, která je po případném prohlédnutí neoznačených zákoutí přivedou zpět. Jelikož se pod vodou pracuje s omezeným množstvím dýchací směsi, může připnutí k vytyčené trase v krizi zachránit i život. 

Stísněné chodby jsou nejvíc nebezpečné v okamžiku, kdy má potápěč nad hlavou nízký strop nebo doplave na konec slepého tunelu, odkud může jedině vycouvat. Nemožnost manévrovat a kdykoliv vystoupat vzhůru také vyžaduje lepší hospodaření s kyslíkem.

V první řadě je nutné si uvědomit, že čistý kyslík začíná být v hloubce šesti metrů kvůli tlaku toxický. Proto musejí potápěči volit adekvátní směs, jež obsahuje mimo jiné dusík. Jenže i jeho narkotické účinky v hloubkách pod 35 metrů kvůli vysokému tlaku rostou, což může potápěči přivodit stav podobný opilosti – v krajních případech mu dokonce hrozí bezvědomí. V běžných podmínkách stačí pro potlačení příznaků, k nimž patří malátnost a slabost, vystoupat alespoň pět metrů vzhůru. V úzkém jeskynním tunelu však průzkumník často nemá kam „utéct“, a pokud nezareaguje dostatečně rychle, zůstane odkázán na pomoc zbytku týmu. 

Nikdy nepřecenit síly

K základním podmínkám pro vstup do světa jeskynních potápěčů tak patří pečlivý a dlouhodobý trénink, jenž zájemce připraví na maximum krizových situací. Má několik fází a úrovní podle dosažených výsledků – liší se mimo jiné největší hloubkou ponoru, potřebou dekomprese či ztíženými světelnými podmínkami. Adepti tedy postupně procházejí všemi potenciálními komplikacemi, jejichž řešení by jim mohlo v budoucnu zachránit život. 

V žádném případě se nedoporučuje přeceňovat síly, a to ani u jedinců se zkušenostmi z běžného potápění. Ani dokonalý výcvik navíc nikoho neochrání před nehodami a chybami: Podle organizace Divers Alert Network zemřelo mezi roky 1985 a 2015 jen ve Spojených státech 161 jeskynních potápěčů, ale „pouze“ 87 z nich neprošlo odpovídající přípravou. 

TIP: Nejzajímavější jeskyně světa: Šest podzemních skvostů

Také proto se tento obor považuje za nejnebezpečnější formu potápění na profesionálním i rekreačním poli. Zároveň jde o jeden z nejriskantnějších způsobů průzkumu Země: Hloubky jeskynních vod sice lákají do neprobádaných zákoutí, ale zároveň své poklady vydávají jen za cenu hazardování se životem.