Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov (1.)

Bylo 4. října 1957. Na raketové základně v Kazachstánu se do výšky 29 m tyčil kosmický nosič s první družicí. „Zapálit motory!“ Z dvaceti trysek vyrazily plameny. Kazašská noc se rázem změnila v den. Z pekelného ohně se pomalu vynořila špička rakety R-7 a Sputnik se jako první těleso vytvořené lidskou rukou vydal do vesmíru. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov s dojetím v hlase přiznal: „Na tento okamžik jsem čekal celý život!“

Dílo všeho sovětského lidu

Nikita Chruščov byl dobře naladěn: vypuštění první družice hodnotil Západ jako obrovské sovětské vítězství a americkou prohru. Ještě víc však komunistického vůdce nadchl Koroljovův nápad, jak oslavit 40. výročí Velkého října – vysláním další sondy, tentokrát se psem na palubě. Povedlo se a 4. listopadu 1957 Lajka ve Sputniku 2 skutečně vzlétla. Fakt, že zemřela na stres a přehřátí, zůstal utajen – jako všechny karamboly. 

Chruščov zářil štěstím. Hrdinná fenka opanovala první stránky novin i hlavní rozhlasové a televizní relace celého světa – a s ní samozřejmě také Sovětský svaz, socialismus a samotný vůdce. Nicméně když chtěla znát Královská švédská akademie věd jméno šéfkonstruktéra Sputniku, aby jej poctila Nobelovou cenou, Chruščov jej zakázal prozradit: „Sputnik je dílem všeho sovětského lidu!“ Ve skutečnosti si uvědomoval, že by přišel o popularitu – všude by oslavovali Koroljova.

Nadšení pro vesmír

Sergej Pavlovič Koroljov se narodil 12. ledna 1907 v ukrajinském městě Žitomyr. Když mu byly dva roky, rodiče se rozvedli a matka se později znovu vdala. Dospívající Serjoža se nejprve vyučil pokrývačem, pak studoval techniku v Moskvě. Ve čtvrtém ročníku navštívil přednášku o meziplanetárních letech, kde poprvé slyšel o raketách a kosmických plavidlech.

Brzy se začal scházet se zájemci o vesmírné lety a stal se jedním z vedoucích pracovníků Reaktivního výzkumného ústavu. Sblížil se také s Valentinem Gluškem, který stavěl kapalinové motory. Společně diskutovali o budoucnosti raket jako bojových střel i kosmických nosičů. To už byl inženýr Koroljov ženatý s Xenií Vincentiniovou a o čtyři roky později se mladým manželům narodila dcera Nataša.

Výbuch byl nepřátelský čin!

V létě 1937 zahájil Josif Stalin čistku mezi nejvyššími vojenskými veliteli. Nacistická tajná služba mu podvrhla sérii důkazů, aby oslabila sovětské vedení. Zatýkání a popravy údajných hitlerovských agentů se nevyhnuly ani raketovému ústavu.

V noci na 28. června přišli tři příslušníci tajné policie NKVD i pro Koroljova. Obvinili jej z nepřátelského činu, jímž měl být výbuch jednoho z Gluškových motorů. Inženýr se marně snažil vysvětlit, že při každé tak složité práci přicházejí neúspěchy, včetně explozí. Vyšetřovatelé mu při opakovaných výsleších zlomili obě čelisti a donutili ho k přiznání, že byl členem antisovětské organizace. Dostal deset let.

Jeho žena se ho zřekla, aby ochránila dcerku. Přesto ji úřady vystěhovaly ze služebního bytu a přidělily jí malou temnou místnost. Koroljov skončil v dole na východní Sibiři. Vězni v táboře trpěli hladem a zimou, neměli žádné spojení se světem.

Rakety za mřížemi

Stalin si však uvědomil, že policie v čistkách přestřelila. Odvolal lidového komisaře Nikolaje Ježova a novým šéfem NKVD jmenoval Lavrentije Beriju. Ten dobře věděl, kolik vojenských specialistů poslal jeho předchůdce za mříže. Propustit je nemohl, nic takového Stalin nenaznačoval. Mohl je však sám zaměstnat – vytvořit další výzkumné ústavy a konstrukční kanceláře pro uvězněné odborníky, jak se to dělalo už od roku 1929.

A tak se i Koroljov po půl roce útrap dostal do konstrukční kanceláře ve vězení známé jako „šaraška“. Měli tam teplo a dost jídla, neboť odborníci – byť za mřížemi – nesměli strádat. Pracovat i odpočívat mohli podle libosti, nikdo je nekontroloval. Ve volných chvílích četli knihy, malovali obrazy, věnovali se hudbě. Jejich styky s rodinami však zůstávaly omezené.

Kancelář šarašky vedl špičkový letecký konstruktér Andrej Tupolev. Stavěli tam lehký dvoumotorový bombardér, později označený jako Tu-2. Když se však Koroljov dozvěděl, že v šarašce v Kazani vyvíjí Valentin Gluško raketové motory pro letadlo Pe-2, požádal o přemístění. Spoluvězni mu to rozmlouvali: „Blázníš? Za ten bombardér nás pustí na svobodu všechny!“ Nepřesvědčili ho. V Kazani pak Koroljov zůstal ještě celý rok po propuštění. Považoval za nezbytné dokončit vývoj raketových urychlovačů. Když se konečně vrátil domů, poznal, že se mu žena odcizila.

Tajné číslo jedna

Další vývoj událostí předurčila válečná kořist. Sověti našli zbytky dokumentace i součásti německé balistické rakety A-4/V-2. Koroljov si uvědomil, že poznatky nepřátelských konstruktérů by mohly umožnit cestu člověka do vesmíru – šlo by to rychleji a snáz pomocí velkých raket než na palubě raketoplánu. Jednalo se o zásadní zlom v jeho myšlení.

Stalina nadchla myšlenka bombardovat raketami západní metropole. Od svých inženýrů požadoval kopii V-2, kterou by továrny vyráběly sériově. A Koroljov byl v roce 1956 jmenován hlavním konstruktérem tajného „výrobku číslo jedna“. Postupem času získal diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly dopravovat atomové bomby nad americká města, kam se jeho letadla nedostala. A tak se od 50. let rodila balistická střela R-7, která vyžadovala – stejně jako atomové zbraně – vybudování celého nového vědeckého a průmyslového komplexu. Koroljovova Zvláštní konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1) v Kaliningradu jižně od Moskvy se stala raketovou líhní. 

Dokončení: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov (2.) (vychází 2. dubna)

V březnu 1953 Stalin zemřel, na programu vývoje raket se však nic nezměnilo. Politici a maršálové si budoucí význam balistických střel uvědomovali. Zato manželství Koroljovových se už v roce 1949 definitivně rozpadlo. Vzápětí se Sergej oženil podruhé – s Ninou Kotěnkovou, překladatelkou z ústavu raketového výzkumu.