Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo (1)

Projekt dostal pracovní název Pioneer JOP (Jupiter and Orbit Probe) a podle prvních představ mělo jít o kopii výše zmíněných sond Pioneer s tím, že by byly vybaveny většími zásobami pohonných látek a především brzdicím motorem. Později přibyla také sonda, která měla jako první proniknout do hustých vrstev atmosféry planety a předat nám informace o její podobě. K autorizaci mise došlo v roce 1975 a realizovat ji mělo Amesovo kosmické středisko. Počítalo se se startem na raketoplánu v roce 1982.

Porodní bolesti 

První změnou v projektu se stalo jeho převedení z Amesova střediska do Laboratoře tryskových pohonů v kalifornské Pasadeně, neboť jinak by se tento dvorní dodavatel meziplanetárních programů zanedlouho ocitl bez práce: sondy Viking právě odstartovaly, Voyagery se dokončovaly – a po nich se neplánovala žádná další mise. S přesunem pod křídla jiného střediska NASA došlo také k radikálnímu přepracování koncepce. Zatímco výzkumníci z Amesova střediska počítali se sondou stabilizovanou rotací, která by se věnovala především studiu částic a polí, technici z Pasadeny prosadili tříose stabilizovaný automat: je sice výhodnější pro přesně orientovaná měření, jako je fotografování, ale pro zmíněné studium částic a polí se nehodí.

Proto padl návrh, aby v rámci mise letěl ještě malý subsatelit, stabilizovaný rotací a určený právě pro výzkum částic a polí. NASA jeho výrobu nabídla Evropě, ale ESA zmíněný záměr jako nepříliš zajímavý odmítla. Nakonec se však našlo řešení, které uspokojilo obě strany: sonda se měla skládat z rotující části (pro studium částic a polí) a z části stabilizované. Zvýšil se tak sice vědecký přínos projektu, ale jeho cena vzrostla. Aby ušetřila, zredukovala NASA počet sond (v té době přejmenovaných na Mariner Jupiter Orbiter) ze dvou na jednu. Všechny již realizované mise (Pioneer, Voyager, Viking, …) letěly v párech, což umožňovalo pokračovat i v případě ztráty jedné stanice. Jenže sázka na jedinou sondu znamenala, že musí být zařízení spolehlivější – což opět šroubovalo cenu projektu vzhůru.

Vojenská sonda u Jupitera

V roce 1978 se mise definitivně přejmenovala na Galileo na počest italského astronoma Galilea Galileiho (1564–1642), který jako první použil dalekohled k astronomickým pozorováním a objevil čtyři největší – tzv. galileovské – měsíce Jupitera. (Pozor, dnes nese název Galileo evropský globální systém navigačních družic. Jde přitom o zcela jiný program, ovšem média tyto navigační satelity se sondou k Jupiteru často zaměňují.)

Aktualizovaný plán mise počítal se startem na nízkou dráhu v roce 1982 a s navedením na meziplanetární trajektorii pomocí třístupňového bloku IUS (Inertial Upper Stage). Po průletu kolem Marsu měla sonda dorazit k Jupiteru v roce 1985. Jenže následoval odklad startu na rok 1984 kvůli zdržení ve vývoji raketoplánů. Experti upozorňovali, že levnější, rychlejší a výhodnější – z hlediska navedení na správnou dráhu – by bylo zakoupit raketu Titan III (použitou například v programech Viking nebo Voyager). NASA o tom však nechtěla ani slyšet, protože při prosazování projektu raketoplánů zaznělo jako stěžejní argument právě využití těchto strojů pro meziplanetární sondy. Proto se pokračovalo ve vyjetých kolejích.

Přesto se někde ušetřit muselo – a pokud to nešlo u nosného prostředku, začala agentura zvažovat ořezání přístrojového vybavení či snížení množství paliva. Většinu problémů však vyřešil projekt, s nímž přišlo Lewisovo výzkumné středisko NASA: navrhlo upravit pro raketoplány horní stupeň Centaur používaný na raketách Atlas a Titan, který byl o polovinu výkonnější než dosud prosazovaný IUS (posléze zrušený).

Mise Galileo ovšem stále neměla vyhráno, jelikož prezident Ronald Reagan zvažoval hned po nástupu do úřadu v roce 1981 její zrušení. Vývoj však už příliš pokročil a především – NASA misi prezentovala coby vojenský projekt, protože sondu konstruovala jako vysoce autonomní (což představuje pro vojenské družice důležitou technologii) a stínění před tvrdým zářením u Jupitera pojala jako ochranu satelitů před atomovými výbuchy. Na zmíněné argumenty pak Reaganova administrativa slyšela a program běžel dále. 

U Halleyovy komety?

Do hry se vrátil stupeň IUS, který byl mezitím obnoven, protože program „Centaur na raketoplánu“ nabral dramatické zpoždění. To ovšem znamenalo mnohem delší cestu k cíli (šest let namísto plánovaných tří) a korekční manévr v hlubokém vesmíru, který vyžadoval velké množství paliva. Nicméně: nová trajektorie vedla jen třicet milionů kilometrů od Halleyovy komety, a Galileo se tak mohl zapojit do jejího průzkumu.

Dokončení: Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo konečně vyráží (2.)

V červenci 1982 došlo k další „změně změny“: sonda se vrátila zpět na stupeň Centaur, start se odložil na květen 1986, a průzkum Halleyovy komety tím padl. Zároveň se ukázalo, že radiační ochrana palubní elektroniky je poddimenzovaná: kdyby sonda letěla v aktuální konfiguraci, brzy by zanikla. Vždyť silné radiační pole téměř zlikvidovalo Pioneer 10 a mělo výrazný vliv na Voyager 1, a to obě stanice kolem Jupitera jen prolétaly. Elektronika i stínění se tak musely přepracovat.