Panenská Tasmánie: Nádherná země odříznutá od světa
Tasmánská divočina pokrývá území o rozloze více než milion hektarů a tvoří tak jednu z největších ploch mírného deštného pralesa na světě. Coby souvislá síť chráněných území se táhne celou jihozápadní Tasmánií a zahrnuje i několik příbřežních ostrovů. Celkovou podobu krajiny utvářely především měnící se klimatické podmínky v pleistocénu (starším období čtvrtohor), charakteristické střídáním dob ledových a meziledových. Tající ledovce zformovaly terén do hlubokých údolí ve tvaru písmene U, jež uzavírají mohutné štíty a skalní plesa.
Místní vegetace se podobá té, kterou najdeme v chladnějších mírných oblastech Jižní Ameriky, Nového Zélandu a Austrálie. Fauna zahrnuje nezvykle vysoký počet endemitů, z nichž se již mnohé ocitly na Červeném seznamu ohrožených druhů. Nejstarší ze zdejších parků, Southwest National Park, byl založen roku 1977. Dnes přitom území Tasmánské divočiny zahrnuje celkem šest parků a dvě rezervace.
Tisíce let v izolaci
Od australské pevniny oddělil Tasmánii Bassův průliv (Bass Strait) teprve asi před osmi tisíci lety. Na ostrově se tak zachovala nejen původní fauna a flóra, ale přežila také unikátní kultura domorodých Tasmánců. Archeologové dosud nalezli v říčních údolích Tasmánské divočiny na 37 jeskynních systémů. Většina z nich přitom byla v letech 30 000–11 500 př. n. l. osídlena, o čemž svědčí především řada dochovaných nástěnných maleb.
TIP: Na návštěvě u tučňáků: Neobydlený tasmánský ostrov je učebnicí geologie
Území objevil v roce 1642 nizozemský cestovatel Abel Tasman. Do té doby představovali původní ostrované nejdéle izolované společenství lidí v historii – žili zcela mimo vnější vlivy po více než 500 generací. Osud paleolitických potomků však zpečetil příchod anglických trestanců v čele s Johnem Bowenem, kteří v Tasmánii počátkem 19. století založili první kolonii. V důsledku válek, zavlečených nemocí a především genocid proto domorodí Tasmánci postupně zcela vymřeli.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock